- odpustiti dok. (příč. min. trp. odpuštěn) (komu) prominouti. Račte odpustit, zapomněla jsem se představit. Čap. Ch. „Odpusťte!“ řekla, „odpusťte, že vás přijímám v nedbalkách.“ R. Svob. Ach, odpusť, můž-li soucit místa mít v srdci tvém. Vrch. Chtělo se mu říci Marušce takové milé a pokorné slovo, aby mu odpustila. Vach. I vítám vás, musel jste asi hodně dlouho klepat — já už špatně slyším. Musíte mi odpustit. Šim. Odpustil mu Bůh těžký jeho hřích, vraždu neblahé té ženy? Zey. „Naše teta, ta umí čarovat,“ říkávají — odpusť mi to Pánbůh, že to povídám — „ona tak tence přede, že to žádná nedovedem.“ Prav. S těmi kluky zrovna — pánbůh mi hříchy odpusť — toť je ňákého dovádění! Hál. Co jsme sobě ublížili, odpusťme si to! Jir. Několik moravismů mi čtenář laskavě odpusti. Herb. Časem tichou píseň zpívám, odpusťte mi špatnou notu, černý kovkop v práci bývám od soboty po sobotu. Bezr. Potom čelil mu [utrpení] vážně a tvrdě a neodpustil si jediné rány. R. Svob. Nemohla si odpustit toto vítězství nad mužem, ale hlas její byl pokořený a lichotivý. R. Svob. D (koho) dial. dovoliti někomu, aby někam směl jíti, pustiti. Pantáto, pak mne odpustíte na pouť do Prahy. Ehrenb. Rodiče byli přísní a neodpustili než vždycky jednu z holek z domu, — dnes měla jít [do zábavy] Anežka. Svět. V. t. odpuštění.
|
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 398
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 398
|