- postel, -e f. (dial. m.) nábytek sloužící k ležení, ke spaní, opatřený zpravidla slamníkem n. žíněnkami, polštáři a peřinou n. přikrývkou. [Hoši] stěhovali postel: jeden hlavu, druhý nohy, postranice vždycky dva, a nejmenší táhli prkénka. Rais. Musil si usednouti na pelesť ustlané postele. Kam. V letě spala tam Chlebounka, jejíž byl „postel“ jměním. Nov. „Holka, připrav tomu pánovi postel,“ volal Bárta. Mácha. Veselka trvala tři dni a tři noci, nepřišli jsme po ten celý čas do postele neulehli jsme. Svět. Vít byl jako ospalý, brzy šel do postele, přece však nespal šel si lehnouti. Prav. Kde pán už v posteli, sluha ještě veselý. Čel. Boubínce dali slepičí polévky a slepice v nudlích i koláčů, jež Kojanka poslala „do postele“ šestinedělce do kouta. Hol. Ještě na smrtelné posteli opakoval, že nezapálil umíraje. Jir.
- *postel, -u m. postlání. Císař jede na bílém oři, jenž těžce se boří do umrzajícího sněhu a zledovatělých mrtvol, poněkud znepokojen a vyplašen nezvyklým postelem cesty. Mod. r.
|
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 247
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 247
|