- radost, -i f. stav mysli způsobený něčím příjemným, pro člověka šťastným a projevující se obyčejně veselím, potěšením. Plna radosti, s jasnou tváří a zářícím zrakem přiběhla Anna k Potůčkovi. Jir. Naplňuješ mou duši pýchou a radostí. Šmil. Největší radostí její bylo, mohla-li komu prokázati co dobrého a milého. Svět. Bylo mi radostí, doufati, že se zase setkáme. Dyk. Mnul si radostí ruce. Šmil. Cítil v sobě dosti pružin, kteréž vzpřimovaly jeho sebedůvěru i radost ze života. Čech. Už je to jisté — že můžeme čekat radost — tak někdy po žních radostnou událost, rodinu. Preis. Na tvrzi byla radosť bydleti. Šmil. Bylo radosť podívati se na ně! Herb. Úplatkářství kvetlo jedna radost náramně. Vrba. Zahradnictví mu sloužilo až radost velmi. Herb. D věc n. osoba, kterou máme rádi, která nám působí potěšení; důvod radosti. Před desíti lety se mu ztratil sedmiletý chlapec, jeho jediná radost. Něm. Ta [jalovička] byla jeho jediná radost. Třeb. Sama radostí mateřských se nedočkala. Herrm. Zakusil už dosti těch radostí manželských s paní Johankou. Šmil. Tato světnička tolik výjevů mně drahých zřela, radosti a žaly mnohých roků. Čech. „Ježíši — radosti andělů! Je-li možná?!“ zvolala Marta. Arb. D radost věčná lid. blaženost věčná. Moje Hanče, Pánbůh jí dej věčnou radost, měla také někdy vrtochy (o zemřelé). Něm. Můj nebožtík Jakub — dejž mu bůh radosť věčnou — byl u pana otce naší Evičky v službě. Just. D radovánka, veselí (obyč. pl. radosti). Vdovec neopovrhoval radostmi světskými, ale také v užívání světa nepřeháněl. Don. Ouvej, ouvej! Konec radostí! Sab. Celá ves se shromážďuje k posvícenské radosti. Čel.
|
Zobrazeny karty 1-37 z celkem 37
Zobrazeny karty 1-37 z celkem 37
|