- zda, zdali (poněk. zast. zdaž, zdaliž) (v otázce přímé zprav. ve spoj. s pak) sp. uvozuje otázku zjišťující platnost n. neplatnost nějakého tvrzení. O zda vám věřit mám? Krás. Strýc odešel. Kdy přijde a zdali co přinese? Jir. Zdali pak ještě vás uvidím, Paskovské rybníky, jednou? Bezr. „Zdalipak se modlíš?“ ptala se babička Jindry. Nový. „A zdaž jsi poděkovala, Madlenko?“ ptal se otec. Pfleg. Bůh vás pozdrav, milé paní; zdaž byste popřály krátkého odpočinku a občerstvení mně a koni mému? Něm. „Ty ji miluješ,“ mluvil jsem sám k sobě; „zdaliž pak ale také ona tebe miluje?“ Rub. Přijde-li veliká bouře, zdaliž kmen vydrží! Jir. Zda vzpomínáš [slunce] na onen výkřik, nesený věky, když prvně pohnul se život, zmámen tvou září. Břez. Sandnerová, zdalipak si to budu pamatovat? Maj. D Poněk. zast. vyjadřuje otázku, na niž čekáme, zpr. po splnění jisté podmínky, vyjádřené vedlejší větou podmínečnou, odpověď zápornou. Zdali pak by nám nebylo lépe, kdy bychom byli šest střevíců pod zemí! Třeb. Kdybych se obával o svůj život, zdaliž bych byl tolikrát nastavoval prsa svá střelám i mečům nepřátel našich. J. z Hv. Zdaž tolik slz by kanulo, kam soucit blahý by zasvítal? Ner. Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí. Ner. Zdali jsem ti neřekla, aby’s té zlaté uzdy nechal na stěně a vzal koženou? cožpak. Erb. D uvozuje nepřímou otázku a často vůbec větu vedlejší obsahující tvrzení, jehož platnost není jistá. Jeníka se kdosi ptal, zda o tom [svatbě] co slyšel. Hál. Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráčí [žáby]. Ner. I táže se jinoch mnicha, zdaliž i tito [mrtví] neobživnou? Mácha. Lidé praví, že jste syn uhlířův, povězte mi pak, zdali to pravda? Něm. O rci mně, zdaž pro píseň mou máš ozvěnu ty vděčnou. Ner. Kdož z nás ví, zda pout budoucí vesele tak uhlídá? Sab. Nevím, zdali dobře činím. Zey. Tím spisem jest rozluštěna kontroverse o otázce, zdaliž skutečně Tataři u nás pobiti byli. Zl. Praha. Neohlíželi se [lidé], zda je někdo poslouchá. John. Jitka ve své nevinnosti zkoušela, zdaliž i ty věci vlastností svých předešlých pro ni pozbyly. Svět. Na všechny strany rozbíhali se poslové a vyslancové, zdaž by někde nalézti nebylo děvčete. Kapp. A když to všechno ještě jednou přehlídla, zdali by nikde ničeho nechybělo, vzala do ruky román. Něm. Nevím, zdaliž mi to vyjde na dobro, že jen také sem Vás nyní uvádím. Macháč. D v rozlučovacím (vylučovacím) spojení, zvl. tázacím (zda - či, nebo, aneb) uvozuje v prvním členu, zř. i v druhém členu, otázku, po příp. vůbec tvrzení, jehož platnost není jistá. Co na ni [Madlenku] čekalo na nové životem pouti? Zda radosť, či žalosť, či oboje. Šmil. Přetrhl bůh ví zda náhodou či schvalně pásku, jíž byl balíček listů svázán. Podl. Jen počkejte, kdo to z nich [bratří] dále přivede, zda-li Matěj nebo Jakub. Praž. pos. Zdali peníze poslal nebo ne, nevím. Šmil. Hoj, má panenko, co děláš? A zdali pak mne ještě znáš, aneb jiného v srdci máš? Erb. Zdaž Jindřich na hradě knížecím, nebo do své tvrze se navrátil, nelze mi rozhodnouti. Klicp. Nevěděl v zmatku svém ani, zdali jí ji podal, zdali se jí uchopila sama. Svět. D Zř. vyjadřuje, že jí uváděná věta vedlejší obsahuje podmínku své věty řídící; jestliže. Zdali, panno, v mém pokoji do dvou hodin s půlnoci probdíte, je skříňka vaše. Něm. Zdali bylo s to ji cosi posilniti a zhojiti, tož, jak soudila stařena, byla to ovšem vůně z něho [hlohu]. Svět.
|
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 124
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 124
|