hodný příd. (2. st. hodnější) 1. (~; na koho; ke komu) mající dobré, kladné vlastnosti, dobrou povahu; dobrý, laskavý, vlídný (op. zlý): h. člověk; měl h-ou ženu; babička byla nejhodnější babička (Něm.); h. pes takový, kt. neublíží, být na každého, ke každému h.; buďte tak h. a řekněte mi... laskav 2. (nejč. o dětech) takový, kt. nezlobí, poslouchá; způsobný, poslušný: buďte tam, děti, h-é!; je docela, moc h. 3. (v přísudku a v doplňku též tvary jmenné hoden, hodna, hodno) (koho, čeho; s inf.; aby...) zasluhující si něčeho; oprávněný, vhodný (k čemu): člověk hodný úcty, lásky, podivu, trestu; být hoden úcty, uznání, lásky; je hoden být odměněn; uznat koho za hodna chvály; byla takového muže hodna; ta věc je hodna pozoru, uvážení; uznali za hodno, aby se zúčastnili konference; kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala (Něm.); hoden je dělník mzdy své (bibl.); zast. h. k úřadu (Havl.) vhodný, schopný 4. ob. expr. značně velký; velký, značný, notný: h. krajíc chleba; h. kus cesty; mít h-ou pleš; za h-ou chvíli