- že (zesíleně zř. žetě, žeť) sp. vyjadřující, že vedlejší věta jí uváděná doplňuje obsahově větu řídící (obyč. jako její podmět, předmět, přívlastek a pod.) n. řidč. též zastupuje. Je obecně uznáno, že naše nová ústava má být ústavou lidové demokracie. Ústava. Že se tak nestalo, nebylo vinou páně Žaloudkovou. John. Že [topoly] vysázel nebožtík Pravda, byla skutečnost. M. Han. Nebylo mu to milé, že by měl opustiti šunky a jitrnice. Erb. Vstoupilo mi na mysl, žeby dospělým lépe bylo nežíti. Hol. Zdálo se, že Stařena zvolila špatný směr. Vanč. Slované odpověděli, že učiní podle jeho vůle. Vanč. I zaujatý pozorovatel musí přiznati, že v letech 1918 až 1923 byl život v Praze rušný. John. Nevíš, že bys dostala zimnici? Rais. Člověk ještě může věřit, že po večerech dostuduje. K. Čap. Žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal. Čel. Pochybuji, že by až posud kdy byla zkouška konána s tak vážnou zevnitřností. Havl. Neboj se, že ti uteču. Klicp. Seznal, žeť ducha bystrého. Herrm. Hořceť zakusila toho: Že-tě velmi málo zlato. Erb. Ouško bylo k líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen chudé náušnice. Ner. Chodům dodán rozsudek, že žádost jejich se odmršťuje. Jir. Naděle, že jaro jde, stávaly se skutkem. Šmil. [Dcera] vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny. Něm. Ať osvěží mne víra ve zápase, že najdem v posled ztracený ráj zase. Vrch. Po ustrnulých n. též eliptických výrazech. Zajisté, že nemálo mu bylo bojovati se šelmami. John. Pravdať, že sláva česká za hranicemi rostla. Třeb. Dobře, že se na mne nedívá. Maj. Škoda, že nemohla smrt přimrazit na lavici. Maj. Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! Mácha. Ještě že dneska sešel se tu s drahým kamarádem. Rais. A kdyby nebylo tuhle pana Masáka, že mi sám donese zprávy do redakce, dávno bych toho byla nechala! R. Svob. Hned, že půjde s námi. L. Maš. Přece měl dědek praudu, že bude z něho myslivec. Něm. D Hovor. zastupuje větu, též ve spojení s ne n. ano. [Hoši] by snědli každý tři párky, viďte že? Šim. Ty nemůžeš dát pokoje, viď že ne? Ner. Seděl jsem na tureckém bubnu. — Jak? že ne? Mácha. Beztoho vás jenom tato starost zdržovala. Či že ne? Tyl. D uvozuje řeč při vyjadřování cizího mínění, prý. Chytili [muzikanta] za ruce a táhli zpátky. Že kdo by jim hrál? Herb. Haló, slečno, je u vás ještě advokát Kolenatý? Že ho prosím k aparátu. K. Čap. [Dáma] zavolala sklepníka a poslala ho k portýrovi: že kdyby přišel pan manžel — ona už obědvá. Ner. Zrak jeho rozjasnil se. Že pěšky půjde. Čech. Poslali pro něho školáka — že, aby šel. A. Mrš. Ať neodcházejí. Zároveň že prosím pana doktora Zvěřinu, aby se na chvíli zastavil. Jeř. Najednou stojí před ní chlap jako hora a že ji přišel poprosit, aby si od něho vzala poklad. Strnadel. Pantáto, že vám vzkazuje panímáma, že nemáte na sobě kabát. Hál. Prý ví, že její František měl v Hradci praeceptora, který že teď je v Praze. Šim. D vyjadřuje, že věta jí uváděná je důvodem věty řídící; protože, poněvadž. K slavnosti nepřijel prokurista, že nemohl opustit Prahu. Til. Mám se odstěhovat do Paříže, že ty se vdáš? Herrm. Že byl chudý, kostelničil a zároveň ministroval. John. Teď jelo se lépe, že byly alespoň jedny kolelnice raženy. Rais. Psal erotické básně, že byl zamilován. Vrch. Přivádíme Anduličku, že je z nás všech nejkrásnější. Ner. Zora prý proto nevycházela, že se nesešlo dost básní v slovenském nářečí. Havl. Točil pikslu v prstech, buď že byla těžká, buď že měl neohebné prsty. Něm. D Řidč. vyjadřuje obyč. ve spojení s budoucím časem, že věta jí uváděná je účelem věty řídící; aby. [Tloušť] zvedl se k hladině, že si bude slunit hřbet. Tomeč. Do sítě já se vrhnul, že najdu zrnko tam. Vrch. [Památku od otce] si schovával, že ji dá zase Josífkovi. Něm. D vyjadřuje obyč. ve spojení s tak, tolik, takový a p., že věta jí uváděná je účinkem n. následkem věty řídící; takže. Hlas nářku byl tak mohutný a tak pronikavý, že hřebci avarští se postrašili. Vanč. A jak když vichr klasy rozčeří, že pole jezeru se podobá, tak rozvlnil se zástup přítomných. Zey. Sdělila mu toho již tolik, že by byl mohl sám přijíti na kořen vzpoury v městě. Svět. Snese nepohodlí ve slotě, že by člověk psa nevyhnal. Til. Matěj Pecúch byl sedlák, že takového bylo k pohledání. Herb. Uprosila taťku, že jí koupil lístek na odpolední představení filmu. Maj. Okrádalo se na betonu, že už se na to Pán Bůh nemohl dívat. K. Čap. Hra povstala tím, že mě jiná dříve roznítila. Tyl. D že, jako že vyjadřuje, že věta jí uváděná doplňuje obsah věty řídící srovnáním; jako, jako by. Feďovi bylo, že krupobití žene se v černém mraku. Maj. Vlk si chrápe na peci, jako že nerozumí. Mateříd. Mně je, že proudy světla jí splývají po čele. Kam. Mně nechce [peněz] vrátiti stavě se, že by jich nenašel. Win. S uhlím budeš pracovat, jako že jsi Půlpán. K. Čap. Na to nikdy nezapomenu, jako že jsem jediný váš syn. Šmil. D Obyč. ve spojení s leda, sotva a p. vyjadřuje, že děj věty jí uváděné časově předchází před dějem věty řídící, když, jakmile. O nikoli, že zřely, jak sem kráčí, naň vrhly se jak stádo kobylek. Vrch. Žena přisvědčila, ale sotva že vykročili, připomněla. Rais. Ledva že ho spatřil, zvolal. Něm. D uvádí s důrazem samostatnou citovou větu, která vyjadřuje očekávání souhlasu s tvrzením mluvčího n. kladné odpovědi, řidč. též jistotu vlastního tvrzení. To je hodný hošíček! Že se jmenuje Pepíček! Čap. Ch. Že on si táta vzal klíč od komory, to už vzal. Jir. „Že budu muset za nimi!“ A také musel. Čech. Tak pozdrav vás Pánbůh — že jsem dobře radil? Rais. Žeť se to děvčeti nepatřilo, stavět se na oči dvěma svobodným chasníkům! Preis. „A že zazpívám!“ odvětil Dostál. Paleč. Že vím, jak tomu vašemu hošíčkovi říkají, že to vím! Vlastimil. D uvádí s důrazem samostatnou citovou větu, upozornění, výstrahu, hrozbu a p. Že to tak mám říci: dřevěné baňky sázeti, to umí perfektně. Šmil. Že vám začnu také lichotit, slečno! Hál. Dovolávala se autority nájemníkovy, hrozíc: „Že zavolám pana Potůčka!“ Jir. „Že tě zavřu do chlívka!“ Janek řval za dva. A. Mrš. Že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám! Erb. Že vám zapíšu za celý den jenom půlku… Herb. Ale prosím tě! Že dáš na ženské plesky! John. D že (žeť) uvádí s důrazem samostatnou citovou větu, která vyjadřuje podiv, obyč. s lítostí, výčitkou, nevolí, odporem, n. též opačný smysl přací, vybízecí. [Jaromil] začne plakat. „Ach, že jsem se dal tak daleko zavést!“ Něm. Ó že jsem já vrchnostenským úředníkem. Našinec má ruce svázány. Šmil. „Nu, že už jdeš,“ vítali ho všichni. Baar. Jéjej, vždyť je to knížka o Ferdovi Mravenci. Že jsem si na něj nevzpomněla! Mateříd. Ó, že není pravdou přestrojení, by k ní slétl. Čech. Že neznal jsem tě dřív! Vrch. Že pak se nebolí Pánaboha! Něm. Že s ném mluvíš! A. Mrš. Co to děláš? Že se nestydíš! Herb. Že se jim chce — tolika sněhu! V. Mrš. „Že tě husa nekopne, licoměrníče!“ pomyslil jsem si. Hol. D Lid. vyjadřuje zesílení záporu ve spojení s kladným slovesem a pomocí opisné formy věty, kterou uvozuje v důrazovém postavení. Dám [tátu do špitálu], ale že jim ho tam nechám, to nenechám! Rais. D Lid. ve spojení s otázkou, řidč. zvoláním ověřuje n. potvrzuje jistou skutečnost; viď, viďte. „Ty jsi František Pravda, že?“ pravil nevlídně. Svob. Vy dovedl jste laskavě sestřenici domů, že? Zey. „Horko, že?“ povídá usměvavě. K. Čap. Zdá se, že Hakon se zlobí — žeť? Vrch. „Opravdu, neobyčejně mohutné!“ „Že?“ Hol. Kdo ví, bylo li by ti to vhod. Žeť, Hurychu? Šim. Abych vzala s sebou direktář, že ano? Baar. „Tys vážná, příliš vážná.“ „Že ano? Nevím!“ Havlasa. D Hovor. a ob. v otázce přímé i nepřímé v enklitickém postavení nejčastěji po zájmenech a příslovcích zesiluje, stupňuje jejich význam a navazuje na předcházející otázku n. oznámení, někdy též vyjádření podivu. Která že to byla řeka? Rais. Studuju medicinu. Co že se zase ptáte? M. Han. „Kdo že jsem?“ zvolal poutník. Tyl. Kolik let že byl na marině? A. Mrš. A čím pak že smrdí [mé ruce]? Havl. Já že bych nevyprala, taťko. Maj. [Helena] nakloní se k zrcadlu. Ty že jsi krásná? K. Čap. „Dceru že znáte?“ podivil se Dolanský. Tyl. „[Dědina] truchlí pro ně!“ „Že truchlí? — pouhý sen!“ Mácha. „Mluvil o vás!“ „O mně že mluvil?“ Svob. Ty že nevěříš, tam nad nebesy že bůh dobrý. Čech. A to že mi pravíš dnes ty, Maruško? Třeb. Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá. Ner. Byloť mu divno, kde že se světlo pojednou vzalo. Jir. Trne podivením, jaké že to má chlapíky před sebou. Ner. Pochopili byste rázem, proč že odnesl sobě měšťanskou děvici. Win. D Hovor. a ob. v samostatné větě v enklitickém postavení po spojce n. v příslovečném spojení s div, málem, skoro, snad, bezpochyby, věru, bodejť a p. zesiluje nějaké tvrzení n. oznámení. „Chytili jste [myš]?“ „Taky že chytili.“ Rais. Hezká věc to není [předstírati hněv]; však že nosí užitek. Čel. Stromy div že se nepostavily na své koruny. John. Když nyní Hrabec tázal se o radu, jak naložiti s chlapcem, div že nezaplesala… Herb. Když otevřela špehýrku, div že nevykřikla překvapením. Baar. Produkce skončila div že ne katastrofou. Týd. rozhl. Zavíraje dveře, málem že neudeřil hraběnku. John. Tu se opakovalo jméno Petrovo a málem že celé lidstvo nevolalo. Havl. Skoro že ani nezaklepal. Ner. Nějak se usmíval. Snad že ho ve snách navštívila jeho Adlička. Jir. Podivné spřežení jen jen že se mihlo po náměstí. Theer. Na plecech měl kuši, bezpochyby že to byl jeden z myslivců. Něm. Věru že mělo vzezření [ulice] stopy Bramanteho na sobě. Zey. „Bodejť že,“ zasmál se kluk, „všichni mluvijó jen moravsky!“ R. Svob. — V. t. arciže, jistěže, ovšemže, pravdaže, jen(om)že, nejen(om)že.
|
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 1560
Zobrazeny karty 1-50 z celkem 1560
|