• cherub, -a m. círk. druh andělů, ochránců božího trůnu. Jak cherub třímáš zářící meč nahý. Vrch. Stála tu [dívka] krásná co vtělený cherub. Ehrenb. Přen. ideální bytost. Ó byl to [milenka] anděl, cherub, světice, bohyně — všecky dívky, jež jsem kdy byl viděl, nemohly se jí vyrovnati. Paleč. Svěřil jsem vám cheruba — vy jste mu na světlé čelo vtiskli znamení své hanby? nevinnou dívku. Čech.