• fara, -y f. farní budova, dům, v němž je farní úřad. V mikulovické faře byla všechna okna dokořán. Kun. Fara nelišila se hrubě od ostatních domků vesnice. Zey. Vždyť jedna dělá větší paní než druhá, sedí to pořád jako hraběnky a strojí jako na faře bohatě, hojně. Rais. D farní úřad. Stárek se ubíral do hor na faru — šel si tam pro ohlášky. Svět. D farnost, farní obvod, farní prebenda. Uplynulo deset roků a Gaudelius nedostal ani fary ani profesury. Sob. Počet vysvěcených duchovních nepostačoval k obsazení všech far po krajích. Pal. Dosaditi, ustanoviti kněze na faru. [Král] opatství prodával i tučné fary. Mach. Chudá fara, sám kněz zvoní. Pořek. Dostati se na bohatou, chudou faru. Tam je velká fara s velkým hospodářstvím, s velikými příjmy.