• genius, -nia (bás. genij, -e) m. v římské mythologii ochranné božstvo každého jednotlivce, rodiny, rodu, obce, stavu, národa a j. Genius národa římského. Bás. ochranný duch n. ochranná tajemná síla vůbec. Nahoře [na náhrobku šlechtického rodu] stojí dva geniové, držící v rukou umrlčí hlavy. Mik. Vykládal [mladík]‚ co je na přední nové oponě [divadla] Theseus a Musy a geniové pražských měst. Jir. Proti vchodu zdvihá se pyramida, nahoře stojí genius smrti. Mach. Přese vše utrpení cítila [Ludmila]‚ jako by nad ní vanuly peruti dvou strážních geniů. Herrm. Dobrý genius národa českoslovanského. Bran. Slovanstva génij vnese v lidstva žití svižnější ruch. Čech. Genius lásky proměnil nepatrnou světnici v obětnici. Šmil. Genius svobody, dobroty, jara a p. Zř. ve smyslu ducha zlého n. tajemné síly zlé. Valdštejn byl domu Rakouskému a věci katolické zlým geniem. Pekárek. D člověk zcela neobyčejného tvůrčího nadání, veleduch. Tento [Voltaire] má jednu chybu, kterouž mu odpůrcové jeho nikdy neodpustí — že je geniem. Zey. Odvažuje se [překladatel] českému obecenstvu podávati výbor básní ruského genia, Alexandra Puškina. Bendl. Nebylo nijakým tajemstvím, že [truhlář] má se za zneuznaného genia. Kam. D neobyčejně vynikající tvůrčí nadání, genialita, geniálnost. V těch pravých výkvětech svého genia trůní [Barbier] nade všemi satiriky. Vrch. Věřím jejímu [G. Sandové] ideálu, jejímu utrpení, jejímu geniu. Podl. Myslila, že se v ní probudil umělecký genij. Hol.