• horizont, -u m. povrch země a oblohy, který s nějakého stanoviska přehlížíme, obzor. Slunce stoupající výš a výše na horizontu. Her. Naposled člověk už neví, co je hora a co lehký oblak nahoře v horizontu. Mach. Za zdí a sloupořadím je viděti palestýnskou krajinu s velkým horizontem. Zey. Přen. Hálek snažil se otevříti poesii naší nové krajinné horizonty. Mach. Geol. vrstva hornin charakterisovaná přesně jistými zkamenělinami. Geom. v perspektivním zobrazování průsečík vodorovné roviny jdoucí okem se svislou rovinou obrazu. Geod. malá zrcadlící plocha k stanovení vodorovné roviny. Horizont umělý zrcadlo opatřené stavěcími šrouby a vodováhou. Horizont rtuťový zařízení, při němž se využívá vodorovné zrcadlící hladiny rtuti k stanovení vodorovné roviny. Horn. patro. Div. kulisy uzavírající pohled do hloubky jeviště. Kruhový horizont. D souhrn, soustava vědomostí a názorů, duševní obzor, duševní rozhled. Úředníci jsou lidé s náramně úzkým horizontem. Štech. No, no, mladíku, nesmíte hned ztratit horizont pozbýti rozvahy. Herrm. Jak velký horizont obepjat byl zde [u Sv. Čecha] diktátem tvůrčí vůle souverénní! Vrch. D výhled do budoucnosti. Změna děje se dle toho, jak politický horizont vypadá. Čas.