• i hláska a písmeno abecedy.
  • i sp. spojuje v kladných větách koordinovaně větné části n. kladné věty; spojení spojkou i je těsnější než spojení spojkou a, bývají tak spojovány výrazy, které vyjadřují představy vnitřně spolu nějuk souvisící n. navzájem se doplňující. Rejdištěm zlé moci klášter byl dnem i nocí. Čech. Podob. ve dne i v noci; v zimě i v létě. Otec i matka mu brzy zemřeli. Nebe i země pominou, ale slova má nepominou. Bibl. Zjevovaly se různé hlavy, mladé i staré, u oken. Jir. [Je] cizák — tělem i duší. Baar. Byl mu nápomocen slovem i skutkem. Nahlíželi okny i dveřmi, jak kantoři tančírnu vyzdobili. Rais. Kalkant běhal vesnicí i vůkolím s pozvánkami. Rais. Hrozně jsem lhala vám i jemu. Til. Byl vydán na milost i nemilost hospodyni. Baar. Mluvili o tom i onom. Šmil. Nos měl dlouhý, oči malé i žhavé. Rais. Hlavu mu položila lichotně i prosebně na rameno. Til. Nade mnou se prý [matka] vždycky radovala i plakala. Rais. Se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Pal. Někdy bývá při všech takto spojovaných členech. Snad odpouští [Bůh] i vrahům i sebevrahům po smrti. Til. Vichr byl všeho pánem, i mraků i země. Jir. Bylo vidět síť droboučkých vrásek u očí, ale jinak byl to i výrazem i živostí i srdečným smíchem zase jenom chlapec. Til. Arch. Nedej zahynouti nám i budoucím. Pís. Pravidlem je místo i v záporných větách ani. D také, též. Když dozpíval, přestal i hrát. Rais. Bůh dal zuby, Bůh dá i chleba. Přísl. Možná, žeť větru tažení, možná i — zlé že znamení. Erb. Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmouti. Něm. D zvlášť vytýká, zdůrazňuje, stupňujc některý člen větný. Tedy už i ty mne zrazuješ a už i ty dáváš se od toho tyrana navádět. Svob. Povím ti i to, protože jsi to ty. Til. Vždyť já každému i Luštincovi přeju nebeskou slávu. Rais. Byl dokonale elegantní i v civilních šatech. Til. Víš, že ti sluší i ten hadr špitálský — jsi okouzlující. Til. I nejspravedlivější hřeší denně sedmkrát. Čech. [Výstřednost,] která stála závratné sumy a i životy. Til. Přestěhovali se do města i se synáčkem. Šmil. Takových sedadel na jednom mlýně bývá i šest. Havl. Je zbytečno i jen o tom mluvit. Šim. V noci prý mu [černému myslivci] i svítily oči. Něm. Často ve spojení s jinými výrazy stupňujícími (ano, ba, dokonce). Bezednou zástěru její [alchymie] plnili ryzím zlatem, ano i dvorce prodávali. Třeb. Třešně, ba i modrý bez měly poupata na rozvití. Rais. Jsem váš nejoddanější přítel a dokonce i — ctitel. Til. Arch. Naskytlo se mi hojně otázek nových, na kteréž i podnes ještě odpovídati neumím. Pal. pravidlem je i v těchto případech ve větách záporných ani. D má význam připouštěcí. Byl rád, když byl čas pilný, že dostal i známého zloděje [na práci] třebas i. Herb. Dbala, aby se všecko řádné krmivo z luk a polí mohlo dáti na půdu a něco třeba i odprodati. Rais. [Válka] pro ženy neplatí, i když je mezi nimi a námi [muži] stále boj. Til. Františka a děti přijdou mu na nejbližší stanici vstříc, i kdyby „šídla padala“. Šmil. Ačkoliv sotva dechu měli [ženci], přece se každý do práce hnal, byť i nebyl písař ustavičně křičel a nadával. Něm. D uvádí věty vyjadřující následek, důsledek toho, co předcházelo; tedy, proto. V tom slyší venku koňský dupot. I myslí si: Kdopak to asi k nám zabloudil? Něm. V těch časech on [Václav Vlček] již málokdy chodíval, poněvadž srdce se rozbušívalo a dech nesloužil; i vyčkával tramvaje a já chvátával jsem ještě na procházku. Rais. D uvádívá věty vyjadřující jisté hnutí mysli. „Přivedl s sebou svého synka.“ — „I jé! To jsem rád!“ Něm. I pro Pána Boha, vy jste mne překvapil. Prav. I vida, vida — to je Baruška. Herrm. I hleďme, hleďme Němečka! Rais. I Bože, Bože, mám já hlavu, sedím a povídám, a páni mají žízeň. Rais. I vždyť my se smluvíme, viď, Mařenko. Rais. Vzpomněl si, jak se dnes vrátil ze sadů. „I, ať se to Mařka doví!“ Svob. I to aby čert vzal takové cestování! Stroup. I to nejsou známí — jakživ jsem s nimi nemluvil. Ale váš cukrovar přece pracuje? — I toto! Vrch. I mlč už a jdi. Šim. I bodejž tě sršeň sám —! Erb. I ty lehkomyslné děvče! Ner.
  • i, í citosl. výkřik při náhlé bolesti. Spáliv se, křičel: „I, to pálí!“ Rais. D naznačující smích. „I—í!“ — vypískl facír smíchem. Vrba.