• zájm. os. 1. os. sg. (gen. mne, v některých obratech také nepřízvuč. mě, dat. mně, mi, ak. mě, mne, lok. mně, instr. mnou) výraz, jímž osoba mluvící označuje sama sebe. Nom. v podmětě, jsa patrný z tvaru řídícího slovesa, klade se jen v jistých případech: je-li na něm důraz. Já to mám vědět? Já? Til. Já jsem já, vím, co dělám. Svět. Ne já — ale Bůh je soudcem nad vámi. Til. Byli od jak živa dobráci a darebové. Já to nezměním, ty to nezměníš, my to nezměníme. Šmil. Ty máš špatné ruce, já špatné nohy. Pal. My jsme ji [dceru] k tomuhle nevedli, aspoň já ne. Rais. „Co pak není dnes kovářka v kostele? Neviděli jste jí?“ — „Já jí neviděla.“ Baar. Petr bude sedlačit, jako jsem sedlačil já! D na označení zvláštního pohnutí mysli. Ach, já ti holka mám časy! Rais. To žádný neví, co jsem já v těch posledních dnech zkusil! Rais. A já jsem se tak těšil, že zaženu samotu! Baar. Že jsem já tohle dávno nečekal? I to čekal. Rais. Ach, Mári, já bych šla ráda odtud! zatoužila Tonička. Rais. Bože, kdybych já byla na tvém místě! Rais. Jen abych já jí to z hlavy pořádně nevyhnal — Tonka Uhrova bude nosit hlavu vzhůru! Rais. To jsem já měl Stoklasu za jiného špekulanta! Rais. D k vyjádření vlídného tónu. [Žena k muži:] I tak si zapal, já vím, že na to čekáš. Já ti dovoluju, když bez toho smradu nemůžeš být živ. Baar. Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Erb. „Nikdy ke mně nepřijdeš, Toninko, přijď přeci“ — „Vždyť já přijdu.“ Rais. „Co jsem vám udělal, že se tak zlobíte?“ — „Vždyť já se nezlobím.“ Rais. Já jen povídám, že kdybych byl na mlynářově místě, pořádně bych si to rozmyslil. Rais. „Tak nebuď hrubián —“ „I já to tak nemyslil.“ Baar. D je-li zájmeno osobní částí výrazu složeného. Kde já ubohý vezmu nyní pro něho výměnek. Kosm. Já a mnozí jiní toho nezasloužili. Koll. Tam jsme v blahém snění bloudívali, já a modrooká Julinka. Rub. Až se Váša ožení, tisíc zlatých si já s mámou udělám na chalupě. Rais. D při změně podmětu. Rozběhla se [milenka] a já osel za ní. Ner. Žádný neví a já nepovím, ale vím ještě o třech datlích. Hál. D není-li ve větě určitého tvaru slovesného nebo slovesa vůbec. Já prosil, úpěl, svíjel se a plakal. Vrch. Já být králem této země! Heyd. Já nic, já muzikant. Klicp. „A co ty se pořád směješ?“ — „No nic, já jen tak!“ Čap. Ch. Co se se mnou stane? Já pod schody! Vyženou mne jako zloděje. Čap. Ch. „Milý pane, byl jste vlastně zatčen.“ „Já zatčen?“ Čap. Ch. Iron. Ať si každý mluví, jak umí. Já že jste vy té polštiny už tolik spolkli! Kos. D Dat. mi bývá ve větách vyjadřujících citové vzrušení, zejm. ve větách imperativních. Ty bys mi stála za zlobení! Ner. Bojím já se, že mi Fana stůně. Pfleg. Jsi mi tak bledý, dobrý hochu. Ner. Bůh mi svědkem, že náboženství tvé od této chvíle jest i mým náboženstvím. Šmil. Jděte mi k šípku s takovou vytáčkou! Šmil. Ani se mi nehnete a ležte tiše! Zey. D pro mne, pro mne (a) za mne mně je to jedno, mně na tom nezáleží. Nu, pro mne — velikou naději jsem si z toho beztoho nedělal. Tyl. I ať se už hněvá, pro mne a za mne — bude aspoň pokoj. Šim. D Subst. n. neskl. Mé čisté „já“, mé všecko, čím jsem byl, vždy bralo, bere na se veršů tvar. Mach. Jeho „já“ se rozdvojí. Jedno „já“ je úředníkem u zemského výboru, jeho druhé, ambulatorní „já“ bydlí ve slečně Kamile. Čap. Celý svět je udělán z jedné látky, „z látky čisté zkušenosti“: věci i myšlenky, vědomí i zevní svět, já i nejá udělány jsou z této látky. K. Čap. Vyčetla mu tupost, tyranství, modloslužbu vlastního já. Ben. Hum. Jedenáctá již odbila, a moje ubohé já se potilo ještě u psacího stolu. Rub.
 Zobrazeny karty 1-50 z celkem 636 

Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled
Náhled

 Zobrazeny karty 1-50 z celkem 636