• jen, -u (ps. též yen) m. japonská mincovní jednotka.
  • jen adv. omezující, vylučující, jenom, jedině, toliko, pouze (zesíleno někdy zdvojením: jen a jen). Kdo chce jen právo míti bez povinností, ten chce býti despotem. Pal. Šest dní a šest nocí téměř nejedli a nespali; jen pili, jen počítali, psali. A. Mrš. [Kresby] jsou skutečně jen a jen jeho [Alšovy] i provedením. V. Mrš. Teď si sednu, jen tak jsem se dobelhal stěží. Byla [dívčina] „jen tak“, po domácku ustrojena. Jir. Kondelík řekl to jen tak, aniž ho co určitého napadlo bez zvláštního úmyslu. Herrm. Domácnost vedla mu jeho žena, s níž po několik let žil „jen tak“ neoddán. Klost. Budeš koukat, jak vám to tu zařídím, jen co tatíka usadíme. Svob. Sta rozmanitých plánů hodlal provésti, jakmile jen se domů vrátí. Svob. Pro lakomosť nevytáhla nohy z baráku, ani v neděli, jen aby se někde něco neztratilo. Herb. Srdce z prsou by si [matka] za Antoše vyřízla — jen kdyby mu pomohla. A. Mrš. D zahrnující, vůbec. Kam jen oko zří, pláň holá teskně hledí do výšky. Mach. Měla všecky nectnosti, které jen vedle sebe býti mohou. Něm. Tatínek zpíval všecky koledy, jež jen uměl. Bouš. Teď za pár mizerných krejcarů měsíčně všemu se [člověk v novinách] přiučí, na co si jen vzpomene. Svět. Nikterak neprodá [dům], hodlajíc jej držeti, pokud jen možná bude. Jir. D určující krajní mez děje, až, téměř, skoro, takřka (zesilováno někdy zdvojením: jen jen, jenjen). A cesta jen letěla. Inšpruk — Salcpurk — Linec — Vídeň. Autrata. Z očí Kánišových oheň jen sršel. Jir. [Tváře]‚ z nichž jenjen svítily ohýnky cikánských očí. Til. Černé oči mu jen hrály. Herb. Oči mu jenjen jiskřily. Baar. Pršelo jen se lilo. Jir. Mrzne jen praští. Herb. Nebe bylo vybráno, slunce jen hořelo. Jir. Vymyslila si to tak krásně, jak on to řekne, že se jen třásla, aby to uslyšela opravdu. Podl. Kdož by se divil, že v Barči ten den [kdy byla muzika] každá žilka jen hrála? Paleč. V žertech se jen rozplývá. Vrch. Veliký rybník jen jen se hemžil hastrmany. Mat. D s infin. vyjadřuje úplnou možnost jistého děje, čímž se dotvrzuje to, co je vyjádřeno hlavní výpovědí. Vozy opraveny čekaly pod kůlnou, jen do nich zapřáhnout a vyjet. Baar. Strýc byl jako stín, vyschlý, žlutý, jen oči zavřit. Jir. Stromy jsou jako košťátka, jen rozpučet. R. Svob. D naznačuje okamžité nastoupení nového děje po ději vyjádřeném slovesem, u něhož stojí; sotva, právě. Psaníčko jen zmizelo, a vešel Tham. Jir. Hned, jen dal pozdravení, se po ní ptal. Jir. Jen došel domů, hned se klidil na hůru. A. Mrš. D oživuje, zdůrazňuje děj slovesný. Jak jen tak můžeš mluvit? Hál. Tys přece jen divous divoký! Erb. Kdo šel to jen pod veské stropy tou plání sněhem zářící? Klášt. Jak jen člověk může srdce tak připoutati k nerozumnému tvoru! Kos. Kolářík přece jen tenkráte získal. Baar. Proč ji sem jen poslal? Baar. Přece jen zloděj! Jir. Nefalšovaná voda chutnala mi jen což. Kos. D při vybízení, nuže. Jen s kuráží do toho! Jen směle do toho! Šmil. Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte. Něm. D při pohrůžce. Ale, počké, jen počké, Jakube! A. Mrš. Někdy bez slovesa. Jen Barčo! jen se opovaž. Svob. Jen abyste mi sama ten dům někdy nenabízela! Jir. V. t. jenom.