• latina, -y f. jazyk starověkých Římanů. Překlad z němčiny na latinu. Ner. František s Madlenkou přiklekli k oltáři. Dobrovský je oddával po česku, beze vší latiny. Šmil. [Žák] propadl v latině a řečtině. K. Čap. Latinou teď [mniši] hovořili. Vrch. Klasická, středověká, církevní, barbarská latina. Vulgární latina lidová. D Zast. latinské školy, kde se učilo latinsky n. latině. S Jeníkem Raimanovým nás zavezli do sousedního města do latiny. Jir. Čížek má v Jičíně hocha na latině. Rais. Těžko vydržoval [syna] ve študiích, až odbyl celou latinu. Vlč. D Expr. nepravdivé, nadsazující vypravování. Kupec Koudelka mluvil mysliveckou latinou, vypravoval divy o lovecké dovednosti své Diany a prášil o svých honech. Staš. Vyprávění o létajícím vlaku pokládají všichni za legionářskou latinu. Lang. D Expr. o výtkách, výčitkách, kárání. Směje se hlasitě seběhl se schodů, co Papška shora za ním čtla latinu, kterou on již neslyšel. Šim. D Arch. latinka, latinské písmo. Píšíce latinkou užíváme cyrillského ъ a ь na svém místě. Šaf. Psal jsem stojatě a ležatě, frakturou a latinou. Prav. D Mlyn. dvojplátkové až tříplátkové žebro, které při obyčejném českém mlýně rozdělovalo pšeničné a ječné melivo na hrubý šrot, krupice a kozičky; předchůdce nynějších rovinných vysevačů.