• nárok, -u m. požadavek opřený o skutečné n. domnělé právo. Jeho nárok na Krásný Důl nemá nižádného právního podkladu. Staš. Chalupníci zvedli už před tím svůj starý nárok na sousedské lesy. Baar. Se všech stran se na jeho štědrost činily nároky. Zey. Každý měl neb aspoň činil si nějaký dle osobního zdání platný nárok na odměnu. Rez. Vznesl nárok na svršky nebožtíkovy. Vach. Kdo se vzdá nároků na příbytečné, může bydliti, kde mu libo. Herrm. Práce jeho nároku na kritické probrání otázky činiti nemohou. Pek. Práv. právní nárok přítomná možnost požadovati určité konání nebo opominutí; uplatňovati nárok. D oprávnění, právo, způsobilost. Sňatkem s infantkou Johannou roku 1496 nabyl [Filip Sličný] nároků na trůn španělský. Bidlo-Šus. Prohlásil se za kandidáta rabinátu, jenž má nárok na osvobození od vojny. Mach. Nároky paní kontrolorky na pensi byly pochybné. Her. Neměli nároku na chudobinec. Dur. Nároků na pozdravení od mládeže nabývá každý, jakmile se ožení a děvče vdá. Herb. Učení toto zvou occasionalismus; i ono má nárok uvedenu být za hypothesu. Durd. D nároky prospěch, výhody vyžadované někým, požadavky, přání. Do života jsme uvrženi bez vlastního přání, bez vlastní viny, a pro to také má každý na život velké nároky. Ner. Nyní na ní [hospodě] hospodařil hospodský s osmnáctiletou dcerou, vkusnou a plnou nároků, panskou slečnou téměř. R. Svob. Ano, žít prostě, přirozeně, bez velkých a neoprávněných nároků na svět a přece se světem i ve světě. Staš. Básně druhého oddělení, zvané „filosofické“, vystupují s daleko většími nároky. Vrch. Můj bože, všecky nároky zde se své duše skládám. Hál. D Zast. obvinění, nařčení. Aby ušel nároku kacířství, musil prý [Matěj z Janova] nedávno učiniti výslovné uznání, že obrazům svatým jest se klaněti. Schulz. [Hus] zamítal rozhodně od sebe nárok, žeby podvracovati chtěl vesměs úctu kněžím povinnou. Pal. D Zast. urážka na cti. Však já ho přece dostanu před soudní šraňky pro nárok. Jir.