• obuv, -i f., zř. -u m. (dial. obuj, -e f. i m.) řemeslný výrobek, obyč. kožený, k pokrytí nohou. [Obuvník] pro rodinu naši hotovil mužskou obuv. Krás. Co se obuvi týče, Hanačky zdejší nenosí jiných botů, leč čižmy z hebké kůže. Herb. Po slavnosti zbyl po nás v Mírostřeži jenom prach, který jsme vyrazili ze svých obuví. Čap. Ch. Prach střesu s obuvi a neuzří víc nikdo vyhnance! Vrch. Sluhové připravovali veliký kožich a teplou obuv. Jir. Náš veliký muž získal sobě slávu — aj, divte se — svým pouze obuvem. Ner. Nesluší se, vybírati si v šatech a v obuvu. Prav. Musím našim fakanům pro nějakou obuj. Rais. Má taky churou obuj. Jir. Nejní ny zima, mám obůj i šat. Nov. Tento obuj se jí zalíbil. Svět. Víme, kde vás obuv tlačí, a věru bychme vám rádi pomohli co vám schází, vás trápí. Prav. Nehodí se každá obuv na jednu nohu ne každému je totéž prospěšné. Pořek.