• olovo, -a n. jeden z prvků, měkký, velmi těžký kov šedé barvy, snadno tavitelný. Hladká licoměrnost tak ode mne vzdálena jako olovo od zlata. Šmil. Mladosť, mladosť! Upomínky tvé buď nás tíží jako olovo, buď rozehřívají jako jarní slunce. Ner. Nohy se vlekou, jako by byly z olova. Mach. [Když Olgerd chtěl odejíti,] Nojole se zdálo, z olova že pojednou má srdce své, tak těžké bylo jí. Zey. To nebyly kroky, to dopadaly na zem centy olova. V. Mrš. Přen. Dívám se na nebe, kteréž se potahuje olovem šedí. Ner. Měla v nohou olovo, hlava jí šla kolem, tančila bez taktu. Prav. Místo jazyka měl kus olova v ústech nemohl promluvit. Šmil. D kulka, střela. Kolem nás hvízdalo olovo a jednotlivé kulky tloukly do země tak silně, že drn a písek vysoko létal. Svob. Dobře kryti odpovídali občané lupičům stejným olovem. Maj. Vy nezahynete olovem nebudete zastřelen. Hol. Pak začne vojenský soud pracovat olovem a oprátkou. Čech. Neutěšené poměry [mladíka] k tomu doženou, aby si lebku olovem probil. Hol. Mysl. povšechné pojmenování pro olověné střely, t. j. broky, kule, sekané olovo. D Zř. olůvko. Voborský vše, co rychtáři oznamovali, zapisoval olovem do malé knížky. Jir. D Zř. olovnice. Kdekoliv [cestovatelé] olovo zapustili, nikdež dna dosáhnouti nemohli. V. R. Kram. Hloubky té idey nedostihne olovo; leží v ní humor v pravdě Shakespearovský. Šmil.