• republika, -y f. státní útvar, v němž veškerá moc je přímo n. nepřímo v rukou lidu, v starší době také v rukou jen většího n. menšího společenství (op. monarchie). Oblíbili sobě [Řekové] bez králů města svá spravovati co svobodné obce čili republiky. Tomek. Co do smýšlení politického, směřovala tato strana [táborská] patrně k republice. Pal. Francouzská republika vypověděla r. 1792 Františkovi jako králi uherskému a českému válku. Jir. D společenství, kde vládne volnost. Skvělými representanty se honosící školy fysiologické mají rozhodné slovo v republice vědecké. L. Čel. Nabývá převahy názor: v písemnické naší republice že nerozhoduje zákon, ale libovůle. Zákr. Čítával, hledaje pro nudnou existenci svou posily a potěchy v čarovné republice lidské fantasie. Šmil. Tu mizí rozdíl stavů a vzdělání — jest to obraz hospodské republiky, kde jsou si všichni rovni. Mach. Byla ženským komikem v této malé švadlířské republice. Herrm. S maminkou dětská její republika přirozeně často byla poněkud na štíru. Her. Přen. Já prý jsem příliš republika! To se rozumí — krčit se neumím — co cítím, musí ze mne ven. Štech. D Lid. expr. rámus, hluk, výtržnost. Nebožka tchejně tá činila dycky, dyž Ančka pobyla se mnou! To bejvala někdy republika! Kruš. Jen se uščuřoval, slyše o „republice“, jakou způsobil jeho příchod do Valčic. Jeř. Trochu jen mne pokárala [matka]‚ když jsem v krčmě koně propil, v krčmě republiku ztropil. Hol.