• rtuť, -i f. jeden z chemických prvků ze skupiny kovů, barvy stříbrobílé, za obyčejné teploty tekutý, velmi pohyblivý, užívaný do teploměrů a tlakoměrů. Jak krásně [je] za dob zimních, když rtuť mrzne v silné zimě. Lum. Macecha pastorkovi opium namíchala, by rychleji dodělal, mu rtutě na to dala. Vrch. Rtuť [v tlakoměru] padla silou tlaku. Heyd. Rtuť klesla k osmému stupni mrazu rtuťový sloupek teploměru. A. Mrš. Bylo to stvořeníčko jako na drátkách, pohyblivé jako rtuť. Arb. Byla samá řeč, samý smích a jako rtuť velmi čilá, živá. Ehrenb. Pod rukama jim zmizel [kluk] jako rtuť hbitě. Něm. I lidé rozšafní byli vzrušeni, jako by jim někdo nalil do žil rtuti. Vrba. Jakmile jej stařeček uzřel, vjela do něho rtuť oživl. Čap. Ch. Přen. Byla rozpálená a v tupých očích jí hrála rtuť neklid. Mach. Chem. prvek ze skupiny kovů, hydrargyrum. Zbož. třaskavá rtuť rtuťnatá sůl kyseliny třaskavé.