• sud, -u m. nádoba, obyč. dřevěná, sestavená z dužin a dvou kruhových den, zpr. uprostřed poněkud vypouklá a stažená obručí. Sedlák dal vyvaliti půl sudu piva pod kůlnu. Hál. Hned u dvéří stojí sud, jsou v něm malé nasolené ryby. Prav. Válí jen sudy v tom obchodě na Václavském náměstí. Čech. Za „slastných“ dob Diogenových nepotřeboval’s více, nežli sud a třípek na vodu. Arb. Byl veliký jako strom, a tlustý jako sud. Kram. Pije jako by byl sud beze dna nemírně. Prav. Doktor Kovář seděl na malém sedátku, jako když jej do sudu složí. R. Svob. Byl jsi v hospodě! Páchneš jako sud! Hais. Tu někdo od města přicházel, šel jako po sudech, byl patrně opilý. Šmil. Jen hlupák lije vodu do děravého sudu dělá marnou práci. Klost. Lžicí medu člověk tady více dokáže než sudem octa hrubostí, příkrostí. Rais. Kluk válel sudy po stráni kutálel se. Pujmanová. Načněme z jiného sudu, na tuto je dost času zaveďme řeč o něčem jiném. Něm. Rakousko se po názoru mnohých stalo sudem střelného prachu v srdci Evropy. Přít. Přen. Sudy času se ustavičně převalují, a my se převalujeme s nimi. Rub. Živn. stará míra na tekutiny (4,96 hl). D Expr. poněk. zast. tlustý, hloupý, protivný člověk (nadávka). Hoj, hni se, sude, hni se ruče. Stank. „I ty nevypláchnutý sude hlouposti!“ zvolal Adalbertův průvodčí. Tyl. Mlč, starý sude! Vrch. Hnus a trpkost zalily mu hruď z této lehkomyslnosti i povrchnosti lidí, těchto módních panáků, prázdných sudů. Svob.