• timbre (vysl. témbr), -ru m. kniž. zabarvení tónu n. hlasu. Vysedával jsem u něho [klavíru] dlouhé hodiny, tak učaroval mi jeho zvláštní timbr. Čap. Ch. Hlas její měl příjemný timbre. Bor. Seifert dovedl uchvacovat především tembrem svého hlasu. J. Kvap. Přistupme nyní k další zvukové složce básnického díla, k hlasovému zabarvení, jež bývá také označováno mnohoznačným termínem „timbre“ (v jazykovědě samé označovává se jím vedle hlasového zabarvení i výška svrchních tónů při samohláskách). Muk. Fon. vlastnosti hlasu dané počtem, výškou a silou svrchních tónů, barva hlasu. D Zř. odstín barvy. Pleť jeho byla průhledně bílá s lehkým růžově zlatým timbrem. Čech.