- otrok, -a m. člověk, který je zbaven všech občanských práv a je považován za majetek, věc druhého, nevolník, rab. Rolnictvím ani pastýřstvím se [Markomani a Kvádové] nezabývali sami, nýbrž užívali k tomu otroků, jednak to zbytků podmaněných kmenů starousedlých, jednak zajatců z častých válek. Vlastiv. Chytili ho [prince] loupežníci a prodali za otroka. Rad. Před dvaceti lety byl náš lid ještě polovičním otrokem, robotníkem. Svět. D (koho, čeho) člověk nemající svobodné vůle, nýbrž ovládaný, řízený někým n. něčím, závisící úplně na někom n. něčem. Ať s nimi [penězi]‚ ať bez nich, jste vždycky jejich otrokem. V. Mrš. Co dělat, můj ubohý příteli! Jsme všichni otroci okolností. Havl. Komu je zženštilé pohodlí potřebou, jest otrokem sebe sama. Hol. Byl jsem otrok snů a hříčka větrů. Vrch. Já, otrok péra, myšlenek však pán. Vrch. On ženu miloval a — otrok její krásy — snést pláče nemohl a plnil její sen. Klášt. Nikdy na mně nežádal [bratr]‚ abych rozum otrokem vášně učinil. Klicp. D Dial. nadávka n. žertovné oslovení. Ty otroku otrocká, tak ty takhle. Jir. „Proč brečíš, votroku?“ ptal se ho spolužák Řehák. Herrm. Hradečáci mají privilej na slůvko „votroku!“ Herrm. Koukal’s, abys viděl. Abys viděl a shledal dobrého bratra a kamaráda, který se třebas jmenoval Ferbas a byl krajan, „votrok“, Hradečák. Med.
|
Zobrazeny karty 1-3 z celkem 359
Zobrazeny karty 1-3 z celkem 359
|