• veselost, -i f. vlastnost někoho veselého; stav mysli způsobený něčím příjemným, radostným, projevující se zprav. smíchem, humorem a pod. Zastali ji už plnou veselosti. Mrš. Ba, milá brachu, veselost mně utekla. Jir. Za nedlouho pozoroval jsem, že není jí do veselosti. Arb. Veselost panovala všeobecně, jen královna byla smutna. Zey. Ve všední dny ovšem vozí [vlaky] toliko zpívající konduktery sem a tam, což působí Vídeňákům stále bujnou veselost. Mach. D Poněk. zast. veselice, zábava. K národním veselostem zdejším náleží koleda a voračky. Něm. V adventě, když nebylo veselostí a nikde si s Bětkou nemohl postáti, napsal jí psaníčko. Herb. Druhé děti byly v malé chvilce v nových veselostech. Rais. Před nedávným časem nemohla se žádná veselost bez cikánek odslaviti. Havl. Vyrostl v blahu a veselosti. Svob. D Lid. svatba. Lapáčková u „maminky“ Myškové zvláště si vyprosila, aby směla se na veselost podívati. Nov. Sely se jařiny, když měl Francek veselost. Til.
 Zobrazeny karty 1-3 z celkem 276 

Náhled
Náhled
Náhled

 Zobrazeny karty 1-3 z celkem 276