ale sp., citosl. a přísl. I. sp. souřadicí spojuje souřadné věty n. větné členy stejné větné platnosti (obyč. na 1. místě připojované věty, řidč. na místech dalších; před ale se píše čárka; stojí-li na jiném než 1. místě věty n. členu, čárka není přímo před ním, nýbrž před 1. slovem) 1. s významem odporovacím u vět n. větných členů, které si významem odporují; avšak, však: přišel, ale nezdržel se dlouho; poslouchali vážně, ale pak se začali usmívat; přísný, ale spravedlivý soudce; usmíval se, ale poněkud nuceně; sotva kdo měl zajímavější, ale také odpovědnější práci než vedoucí; mluví tlumeně, přesto ale zřetelně; domek sice malý, ale čistý 2. s význ. odporovacím, uvádějíc nové tvrzení místo jiného, popřeného v předcházející větě n. členu; nýbrž: neustal v práci, ale vystupňoval své úsilí; ne mně, ale tobě náleží odměna 3. s význ. stupňovacím n. zesilovacím: nejen radil, ale i pomáhal; ve tmě neviděl nic, ale pranic II. citosl. vyjadřuje podiv, překvapení, nesouhlas, nelibost, řidč. též souhlas, pochvalu, libost: ale, ale, kampak tak brzo?; ale babičko, vy máte jen čtyři zuby!; (Něm.); to je ale nečas!; ale kde!; ale ano!; je to ale pohodlí! III. přísl. obl. mor. asi: chlapů se vyhrne a. deset (Herb.)