huba

, -y ž. 1. tlama: h. koně, psa; masité huby skotu (Olb.); vzít koně u huby (za uzdu); vést koně u hu…

*hubáč

, -e m. (*hubačka, -y ž.) expr. hubatý člověk (Wint. aj.)

hubačit

ned. nář. hubovat, odmlouvat ○ předp. za-

hubaňář

, -e m. nář. kdo sbírá hubány (choroše) (Glaz.)

*hubař

I, -e m. (hubařka, -y ž.) expr. kdo stále hubuje; upovídaný n. prostořeký člověk, mluvka, tlachal, ž…

hubař

II v. houbař

*hubařiti

I ned. (3. mn. -í) expr. tlachat, hubovat, žvanit: hubařící vlastenci (Mach.)

hubařiti

II v. houbařiti

hubařský

I příd. k hubař I: h-é vlastenectví (Mach.); → přísl. hubařsky; → podst. hubařství, -í s.

hubařský

II v. houbařský

*hubatec

, -tce m. (hubatice, -e ž.) expr. hubatý, prostořeký, hádavý člověk

hubatka

, -y ž. (2. mn. -tek) konvice s hubičkou: cínové h-y; naléval z h-y do sklenic (Jir.)

hubatý

příd. 1. prostořeký, odmlouvačný, hašteřivý: byla jako čert zlá a h-á (Něm.): být h. na někoho mluvi…

melhuba

, -y m. ob. expr. tlučhuba, tlachal, žvanil (Slád., K. Čap. aj.)

mlachuba

[mlac-huba], -y m. zhrub. tlachal, žvanil (Herb. aj.)

*močhuba

(Staš.), *močihuba (Šmil.), -y m. opilec

otevřhuba

, -y m. zhrub. kdo drsně, hrubě, neomaleně, hlučně mluví; hrubec, neomalenec; řidč. kdo mnoho mluví;…

*perhuba

, -y m. tlučhuba, žvanil: kdybys mlčel, p-o! (Hol.)

per hubam

přísl. (žert. nápodobou pod. lat. spoj.) ústně

tlučhuba

, -y m. ob. expr. mluvka, žvanil, tlachal, brepta: nestydatý t., pomlouvač a křikloun; t. a chvastou…

záhuba

, -y ž. zkáza, zhouba, zmar: zachránit svět před z-ou; dostat se, přivést někoho na pokraj z-y; říti…

zahubačit

dok. nář. (na koho, co; co; ~) k hubačit, zahubovat: z. na někoho (Jah.); zahubačila: "Pořád abych t…