ten (zast. kniž. tenť, tenž, tenže) zájm. ukaz. m. (2. p. toho, 3. tomu, 4. toho (živ.), 6. tom, 7. tím), ta ž. (2., 3., 6. té, 4. tu, 7. tou), to s. (skloňuje se jako ten, ale 4. to), mn. ti m. (živ.), ty m. (neživ.) a ž., ta s. (4. ty m., ž., ta s., dále pro všechny rody: 2., 6. těch, 3. těm, 7. těmi, popř. těma (rukama, očima ap.)) 1. (anaforické) odkazuje na osobu n. věc, o kt. byla řeč n. kt. je známá (zast. a kniž. se změněným slovosledem): toho pána neznám; kam dáme tu bednu?; o těch svůdcích nezkušených dívek jste tedy četla? (Olb.); při té příležitosti vám chci něco říci této; v tom případě s námi nepůjde; v tom ohledu jsem klidná; v chatrči té bydlel kostelník (Pfleg.); hovor. (někdy nadbytečně) s význ. připomínacím, vytýkacím, zdůrazňovacím: já tedy jdu k těm Plavcovům pro ten med (Lada); kde je ta Tonča s tím světlem (Pfleg.); kdybych měl aspoň trochu té jeho šikovnosti; celý ten čas tu nebyl; bojovat až do těch hrdel a statků 2. ve spojení s bližším určením ukazuje n. odkazuje s významem identifikujícím n. rozlišujícím; je-li bližším určením vedlejší věta, slouží ten jako odkazovací (souvztažný) výraz k ní; oslabeně ukazuje na přítomnou blízkou n. vzdálenější osobu n. věc; tento 1: ten obraz u okna je od Špály; vidíš ten strom tamhle na kopci?; který sešit chceš, ten silný?; podej mi tu knihu, tu velkou, ne tu malou!; konečně je tady to setkání, na které jsme se tak těšili!; udělal to tím způsobem, který se mu zdál nejvýhodnější (vytýkavě); kdo je ten pán a co tu chce?; hovor. nadbytečně: dejte mi kilo těch jablek, tři ty kotlety; v růz. spojeních a vazbách: být toho názoru, toho mínění, že...; dost na tom, že...; dejme tomu, že...; ve dvojici čím tím (při 2. st. příd. a přísl.): čím je starší, tím je hloupější; čím dále, tím hůře; v příslovích: kdo maže, ten jede; komu se nelení, tomu se zelení; čí chleba jíš, toho píseň zpívej; co na srdci, to na jazyku; není na světě člověk ten, aby se zalíbil (zachoval Něm.) lidem všem takový 3. ve spojení s časovým výrazem odkazuje na časový úsek, o kt. jde v kontextu: v tu chvíli nevěděl, co se s ním děje; v tom roce bylo právě velké sucho; od té doby nevím, co je to radost; poněk. zast. musím tu chvíli pryč, sice mne chytí (Něm.) ihned 4. hovor. zdůrazňuje přístavek n. vytčený větný člen: snad jsem ho, toho svého parťáka, v tu chvíli ani neposlouchal (Maj.); fotbal, ten on nevynechá nikdy; pracovat, to mu moc nevoní; – zprav. expr. zdůrazňuje 3. st. příd.: to je ten nejkrásnější dárek, který mi můžeš dát 5. hovor. expr. (s pokleslým význ.) je výrazovým prostředkem citu a zaujetí mluvčího: jen kdyby mě ta hlava přestala bolet!; to sluníčko dnes hřeje!; ten náš tatínek nějak stárne!; teď si můžeš dát za čepici ty své logaritmy (K. Čap.); kde jsou ty časy!; přej nám tu radost; i ten žvanec do úst nám závidí!; navléknout se v tom vedru do městských šatů a zavřít se do rychlíku v takovém, v tak velkém; té hanby! tak velké; poněk. zast. buďte té lásky, té dobroty tak laskav, tak dobrý; krom té drahé duše; mít někoho z té duše rád; – ten tak mít auto!; ti se mají!; – to prší mnoho 6. podílí se na zpodstatnění příd., přivl. zájm. aj. v hovor. spoj. (obyč. ustálených): vím, že jsi ta pravá; přivedeš také toho svého? manžela, milého; to je to nejlepší; ob. expr. to je to celé 7. ve spoj. ten samý hovor. a ob. tentýž: t. samý odstín; tu samou dobu; jeden a ten samý; to je zase to samé, jak to bylo; – poněk. zast. ob. t. jistý o kom byla řeč, jmenovaný, uvedený, onen: a co vám ten jistý říkal?; – poněk. zast. ob. t. dotyčný koho nechceme n. nemůžeme jmenovat; – kniž. t. který (ps. též tenkterý) ten (nebo) onen, příslušný: povinnosti toho kterého orgánu, úřadu; – hovor. ten a ten zastupuje urč. konkrétní vyjmenování: já jsem t. a t.; přijde v tu a tu hodinu, ten a ten den (Něm.); – hovor. nějaký ten zmenšuje míru věcí: nějakou tu korunu jsme už našetřili ne mnoho, ale ani ne málo; bude to trvat ještě nějaký ten pátek; byl ten tam (ps. též tentam) utekl, zmizel; otočil se a byl ten tam; než se vzpamatoval, byla tatam 8. se zdůrazněním nahrazuje zájm. on: ten má odehráno; ten by prodal nos mezi očima; za toho by vložil ruku do ohně 9. ve dvojici ten onen, ten ten vyjadřuje vzájemnost, vespolnost, střídání; jeden (ve význ. 5) druhý (ve význ. 3): chyby se dopustí každý: jednou ten, podruhé onen; je mi jedno, přijde-li ten či onen; ať dělá to nebo ono, má to marné; ten dělá to a ten zas tohle (Werich); ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem (říkadlo); spoj. ten onen má význ. zájm. neurč. někdo, něco, všelikdo, všelicos: mám čekat, co mi ten onen řekne?; copak ten onen má mi poroučeti (Pal.); bavívají se čtením toho onoho spisu užitečného (Doucha) některého 10. jen to všeobecně souhrnně odkazuje na něco, o čem byla řeč n. co je známé: to je pravda; přinesu to brzy; to je moje přítelkyně (při představování); tím to pro mne skončilo; co je to za člověka?; smějí se tomu, jak vypadáš; přemýšlím o tom, co mám dělat; v růz. vazbách a ust. spoj.: kromě toho; v důsledku toho; podle toho; k tomu; nad to (ve význ. kromě toho ps. nadto); naproti tomu; po tom všem; dost na tom; mám za to; nestojí to za to (ve význ. ale, avšak ps. zato); co je ti do toho; co ty na to; už toho mám dost; nevím, jak na to; jen ven s tím; nejsme od toho vám pomoci; do toho, do toho (povzbuzování); co na tom vyjadřuje lhostejnost k něčemu, nezájem o něco, zlehčování něčeho; hovor. už to mám!; tu to máme!; aby to čert vzal!; hrom do toho (uhoď)!; expr. to je toho; v. též v předchozích význ. 11. jen to jakožto tzv. podmět neurč. vyjadřuje něco, co je neznámé n. co mluvčí nechce určit: v hodinách to hrklo; trhlo to s ním; jde to s ním s kopce 12. jen to expr. poukazuje zlehčujícím způsobem na něj. osobu: je tomu už dvacet a nevidí si to ani na špičku nosu; takový mrňous to je a jak by si to už dovolovalo! 13. ob. ust. spoj. být v tom (o ženě) být těhotná: už je zase v tom; každý rok jsem v tom