veřejnost, -i ž. 1. veřejné místo, prostředí; zast. veřejné jednání, veřejná činnost (op. soukromí): objevovat se na v-i; vystoupit na v.; zast. v-i se vyhýbal (arcibiskup), vyhledávaje samoty (Jir.); – zast. stal se klidnějším a staral se opět o v. (Jir.) veřejné věci, záležitosti; nemohla to odepřít, ačkoli se podobným v-em vyhýbala (Něm.) událostem, při kt. bylo přítomno mnoho lidí 2. souhrn jedinců urč. společenského celku: služba v-i; mínění v-i; výstavka je otevřena širší v-i; proces s vyloučením v-i; uvádět v. v omyl; sportovní, odborářská v.; privilegovaná a výlučná v. (Glaz.) 3. řidč. vlastnost toho, co je veřejné (ve význ. 1), obecně zjevné (op. tajnost, soukromost): v. jednání; (dř.) soukromá škola s právem v-i s platností státní školy téhož druhu; i to není žádné tajemství, to jest přece v. (Baar) obecně známá věc