čísti ned. (1. j. čtu, rozk. čti, čtěte, min. četl, čtla, četla, trp. čten, podst. čtení, přech. přít. čta) 1. (~, co; o čem) vnímat zrakem psaný jazykový projev a popř. ho i reprodukovat mluveným slovem: učit se č., psát a počítat; č. knihu, dopis; č. dětem pohádku; č. Nerudu Nerudovo dílo; č. si báseň; četl o tom v novinách; č. si v novinách; krátit si čas čtením; č. noty, z not jmenovat je n. hrát na hudebním nástroji tóny jimi naznačené; umět č. mapu, z mapy rozumět znázornění terénu a příslušným značkám; první (druhé) čtení zákonné osnovy v zákonodárném shromáždění projednávání a hlasování o ní; přijmout zákon ve druhém čtení; č. mši sloužit; ob. č. někomu levity, latinu plísnit ho, dělat mu výčitky 2. (co) rozpoznávat, uhadovat: četl jí z očí každé přání; četl v jeho obličeji uspokojení; č. budoucnost z hvězd, ve hvězdách; č. někomu myšlenky; ob. četl mu to na nose ihned to na něm poznal, z jeho vzezření n. chování 3. poněk. zast. přednášet na vysoké škole 4. nář. domnívat se: četu, že se tuze nermoutila (Jir.) ○ předp. do-, do- se, na- se, po- si, pro-, pře-, roz(e)-, v- se, vy-, za- se; nás. čítati, čítávati v. t.