žebřík, řidč. a poněk. zast. řebřík (†hřebřík Štěp., Klicp.), -u (6. j. -u, 6. mn. -cích), poněk. zast. a nář. žebř (*řebř Erb., Jahn), -e m. 1. nářadí ze dvou tyčí (štěřin) a z řady příčlí k nim kolmých, sloužící k lezení, zprav. ve směru svislém n. velmi příkrém: dřevěný, železný, provazový, visutý ž.; dvojitý ž. dvojžebřík, štafle 2 (ob.); požární, sadařský ž.; přistavit ř. k oknu (Něm.); spustit ž. do jámy; lézt, šplhat po ž-u; s tím je jak se ž-em do hor (zř., Zaor.) není možné se s ním dohodnout; těl. tělocvičné nářadí: kolmý, šikmý, vodorovný ž. 2. zařízení připomínající tvarem žebřík (ve význ. 1): natáhnout (mučeného) na ž. (Jir.) druh středověkého mučidla; nář. dát sena za žebř (Herb.) za žebřinu, do jeslí v chlévě 3. jen ž. řidč. žebříček 2: drát se vzhůru po společenském ž-u (Zápot.); žebř církevní hierarchie (Kop.); zdrob. žebříček v. t.