aby sp. a částice I. sp. podřadicí (se slovesem v podmiňovacím způs. j. 1. abych, 2. abys, ve spoj. se zájm. abys ty, aby tys, aby ses, aby sis, 3. aby, mn. 1. abychom, 2. abyste, 3. aby) 1. uvádí vedl. větu vyjadřující účel: přišel jsem, abych ti popřál zdraví; nahnul se, aby lépe viděl 2. kniž. uvádí ve větě vedl. děj následující po ději vyjádřeném větou hlavní (v jiném vyjadřování než obrazném nevhodné): usnul, aby se už neprobudil; ulehla, aby už nevstala; odešel, aby se už nikdy nevrátil; nevhodně: vlak vjel do tunelu, aby za deset minut opět vyjel na světlo 3. uvádí vedl. větu, která vyjadřuje ne zcela jistý účinek děje věty hlavní, často tou větou popřený: nejsem tak zvědav, abych se vyptával; měl ještě tolik síly, aby povstal; nejsem tak nepřející, abych si to nechal pro sebe (K. Čap.) 4. ve spoj. se záporem ve větě hlavní i vedl. uvádí vedl. větu způsobovou, vyjadřující okolnost, která vždy nastane: nešel okolo, aby se nepodíval; nevzpomněl si na to, aby nebyl dojat 5. ob. ve vedl. větě zesiluje zápor následující věty hlavní: aby se zeptal, to se nezeptá; aby pomohl, to nepomůže; abych ustoupil, to neustoupím 6. uvádí vedl. větu obsahovou vyjadřující a) čeho se týká obsah věty hlavní: nedalo velké přemýšlení, abychom uhodli příčinu vašeho odchodu; bylo nutné, abych tam zajel; je třeba, abys to viděl; bylo by směšné, abychom se o to přeli; bylo by zlé, abychom se nedohodli; byla by to velká radost, abych tak vyhrál; b) cíl děje věty hlavní se slovesem přání, vůle, bránění ap.: přeji ti, abys byl hodně zdráv; uložil mu, aby se hned vrátil; nedopusť, abych o tobě špatně smýšlel; – po hlavní větě se slovy vyjadřujícími obavu uvádí vedl. větu se záporem, která vyjadřuje důvod obavy jako méně jistý, méně pravděpodobný než ve větě se sp. že: bál se, aby neupadl; obávám se, abych nepřišel pozdě; měl strach, aby nezaspal; – připojuje větu vyjadřující žádaný děj, na kt. se často odkazuje ve větě hlavní ukaz. zájm. to ap.: nejsem s to, abych to stačil; jde o to, aby to všichni pochopili; c) vlastnost některého jména z členů věty hlavní: zrovna hoří touhou, aby už ta škola začala; viděli jsme jen málo lidí, aby nebyli spokojeni; člověk, aby ho pohledal; v zimě potkal málokterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela (Něm.) II. částice (s podmiň. způs.) uvádí samostatnou větu vyjadřující přání, rozkaz nebo zákaz, obavu, zaklení (mírnější než s ozn. způs.): aby ses šťastně vrátil!; aby tě tak viděl otec!; jen aby se těm novým lidem tady dobře vedlo! (K. Čap.)