bůh, boha m. (5. j. bože) (bohyně v. t.) 1. v křesťanském pojetí nejvyšší bytost; v náb. literatuře a v projevech hluboké křesťanské zbožnosti ps. Bůh (bez mn. č.): Hospodin, B. zástupů; B. Otec; věřit v Boha; začínat něco s Bohem modlitbou; často ve spoj. Pán B.: (Pán) B. mu požehnal daří se mu dobře; poručit něco (Pánu) Bohu ponechat osudu, přestat se starat o něco; (Pán) B. ho k sobě povolal zemřel; odevzdal (poručil) duši (Pánu) Bohu zemřel; už ho (Pán) B. soudí zemřel; (v náb. pojetí) jít s Pánem Bohem k někomu jít udělit svátost posledního pomazání umírajícímu; v pozdravech (ps. bůh i Bůh, Pán Bůh, často Pánbůh, pánbůh): požehnej Pán B.; pomáhej (Pán) B.; B. vás opatruj; pozdrav (Pán) B.; zaplať Pán B.; dejž to b.; naděl Pán B.; zdař b.; zhrub. tě bůh; v příslovích a pořek.: host do domu, b. do domu; člověk míní, Pán B. mění; b. vysoko a car daleko; komu Pán B., tomu všichni svatí; v. též pánbůh, sbohem, spánembohem 2. bůh (1. mn. bohové, bozi) (též bohyně v. t.) (v mnohobožství) bytost člověku nadřazená, člověkem uctívaná; božstvo: Perun, přední b. pohanských Rusů; Hefaistos, řecký b. ohně; b-ové na Olympu; b. lásky; to je podívaná pro bohy výstředně podivná, prazvláštní, směšná; přen. expr. hluboce uctívaná a milovaná osoba n. věc; nejvyšší hodnota: dívka mu byla bohem; – teřich, ten jim bohem (Jir.) 3. (často ve spojení předložkovém) vyjadřuje zesílení slovesného děje: nevzpomenout si za (živého) boha vůbec ne; měl toho, až b. brání velice mnoho, hojně, hojnost; zaklínat se živým bohem; neudělal jsem to, jak je b. nade mnou; přisám b., je to tak; v. též doboha 4. (vysl. též bóže) je výrazem citových hnutí: můj bože, to je krása; ten měl peněz, bože; bože, tam bylo jahod; chraň b.; nedej bože, aby k tomu došlo!; díky bohu; chvála bohu; ob. pozdrav b. (vyjadřuje údiv); v. též probůh, proboha, chválabohu 5. (ve spojení se slovesy jako soudit, vědět) vyjadřuje nejistotu: b. suď, jak to dopadne; b. ví, kdy to udělá; to je u boha, kdy vlak pojede nejisté; v. též bůhsuď, bůhví, bůhví-, bůhsámví, bůhzdarma