chtíti ned. (1. j. chci, 3. mn. chtějí, chtí, rozk. chtěj, min. chtěl, trp. chtěn, přech. přít. chtěje, chtě, přech. min. chtěv) 1. (co; co od koho, na kom, po kom; s inf.; †čemu) projevovat, mít vůli, žádost, přání něčeho; přát si, žádat (co; co od koho); ch. peníze, knihu k svátku; ch. jíst; ch. mír; já od vás (na vás) nic nechci; co po mně chcete?; chtěl sám své záhubě (Čech); dobru chce tvému (Theer); děkuji, nechci (při zdvořilém odmítání); chci mít klid; chci, abys to řekl jasně; jel bych zítra na výlet, ale žena nechce (jet, abychom jeli); chtějí tomu mnozí (zast.) domnívají se, tvrdí to; přen. obilí chce vláhu, půda vápno potřebuje, vyžaduje; ob. náhoda tomu chtěla musilo se to stát; stalo se; bůh, osud tomu chce musí to být; co čert (kozel) nechtěl... (připravuje ve vypravování na něco překvapivého, často nepříjemného, co nastalo) 2. (koho za koho; koho; řidč. za koho) žádat, aby se někdo něčím stal; ucházet se o někoho pro manželství: všichni ho chtěli za předsedu; – nechtěl bohatou; chtěla za něj; od prvního seznámení se oba chtěli 3. (s inf.) sloveso způsobové vyjadřující záměr (při záporu odmítání), různé intenzity a různých odstínů, uskutečnit děj vyjádřený slovesem v infinitivu, z hlediska původce děje dosud neskutečný: ch. se někam podívat; nechtít podezřívat, urazit; tím nechtěl říci, že... nemínil; chce v tom vidět něco víc; ch. věřit, doufat; nechci tomu ani věřit zdá se mi to nemožné; ob. to by chtělo (změnit, jinak formulovat, zkrátit, ubrat v pase) (hovor.) potřebovalo, mělo by se; – často, zprav. ob., s vynecháním příslušného inf. (zejm. sloves s význ. pohybovým); chci (jít) domů; chce (jet) do ciziny; chce výš dostat se výš ve vzdělání, v postavení; co s tím chcete (dělat)?; co mi chceš (říci)?; práce je dost, jen ch. (pracovat); oči by chtěly (jíst), ale břicho (huba) nemůže (ob.); kdo chce kam, pomozme mu tam (přísloví) tomu, kdo umíněně lpí i na něčem, co není pro něho výhodné, co mu škodí ap., je marné, zbytečné radit; kdo chce s vlky být, musí s nimi výt (přísloví) je nutno přizpůsobit se prostředí, společnosti, v které žijeme; nechtít si pálit prsty vyhýbat se účasti v něčem, co by mohlo uškodit; nechtít s něčím ven tajit něco 4. (v záp., s inf.) vyjadřuje, že žádoucí děj vyjádřený infinitivem nenastává: kluk se nám nechce učit neučí se, učí se nerad; nechce mu to do hlavy nemůže to pochopit; nechce jim to z úst bojí se to říci; kráva nechce žrát; to dítě (ten stromek) nechce růst neroste n. roste málo; zámek nechce povolit nepovoluje; auto nechce jet; nohy (mu) už nechtějí sloužit dobře neslouží; ta věc se mi nechce líbit příliš nelíbí, nedůvěřuji tomu; nápad mu nechtěl z hlavy nemohl se ho zbýt; nechce pršet neprší, ačkoli je toho třeba 5. zprav. expr. (s inf. n. s vynecháním inf.) vyjadřuje pravděpodobnost n. obavu, že se něco stane: zdá se, že se nám chceš rozstonat že budeš stonat; snad nechceš už (jít) domů?; – zast. nechtěj (s inf.) opisuje záporný rozk. způsob: nechtěj dbáti řeči plané (Erb.) nedbej 6. ve větách připouštěcích spojení kdo chce, co chce ap. má význam zájmena (n. zájm. příslovce) neurčitého (čárka před zájm. se zprav. nepíše); ať si říká kdo chce co chce kdokoli cokoli; ať to stojí co chce cokoli, sebevíc; ať dělal(,) co chtěl cokoli; všechno, co dělal; chtíti se ned. neos. chce se mi mám chuť, zájem, cítím potřebu: chce se mi spát; chce se nám domů; do ničeho se mi dnes nechce; na studie se mu moc nechtělo; nechce se mi z Prahy; nechtělo se jí lidí; že se ti chce (že by se ti chtělo) tak se stále rozčilovat; to by se mi chtělo! (při odmítání) ○ předp. za-, za- se; nás. chtívati (o) bez předp.; v. též chtě nechtě, chtíc nechtíc