což zájm., přísl., částice a citosl. I. zájm. (2. čehož atd., po předl. na, pro, za je 4. p. -čež: načež, pročež, začež) poněk. zast. a kniž. 1. táz. co I 1: což je dělat? (Havl.); což jest to divného (Mácha); eh, což z toho (Ner.); i což je o to (Rais); což zbývá nežli se bránit? (Jir.); živé jen v ust. spoj. zvolacího rázu což naplat, což div(u), což na tom 2. vzt. poněk. zast. vztahuje se k výrazům označujícím n. zastupujícím jména věcí; méně spr. vztahuje se k celému obsahu věty předchozí, bez podřízení někt. členu (místo to, a to, ale to, neboť to ap.); co: nebylo v domě, což jeho jest (Jir.); všecko, což dobrého jest, ráda bych udělala (Pal.); a za to dostaneš dvorec, se vším, což k němu jest (Jir.); on jim odpovídal německy, čemuž ony (děti a služky) již rozuměly (Něm.); musí devět ročků čekat, což není tak mnoho (Ner.); – proto byl Kleofáš měšťanem. Na čemž nemálo si zakládal (Šmil.); po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí (Poláč.); Bartoš se vyhoupl na stůl, což dělával s oblibou (Til.); uměl čísti a psáti, což bylo k neuvěření (Herb.) II. zájm. přísl. 1. táz. poněk. zast. ptáme se jím zprav. po příčině nějakého jednání; co, copak, proč, pročpak: což bych se bála? (Erb.); což by ses hněval; což bys váhal? †2. neurč. co II 3, jak mnoho, kolik: což tu bylo řečí a sporů (Jir.); což třepotá se to tu hvězdiček (Ner.) 3. ob. jako část spojovacího výrazu což teprve s významem stupňovacím; natož, jak: syna na řemeslo dáti nesměl, což teprve na studie (Herb.) III. částice uvozuje výraz n. větu vyjadřující 1. obdiv, hodnocení, uznání n. skromné odmítání, podceňování, pohrdání; copak: což o to, v tom on se vyzná; což ten, ten to umí; což tady, ale u nás na horách; což já, ale náš předseda 2. mírný podiv, překvapení, zvědavost, výčitku n. rozhořčení; copak: což už nepřijde?; což je to vůbec možné?; což není odvolání?; což mne moje smysly šálí? (Erb.); což jsem se toho mohl odvážit?; což jste nám o tom dali vědět?; což ten! †3. (ve větách zvol.) intenzitu, větší míru děje, jak: o ty vrbo, vrbo bílá, což jsi ty mne zarmoutila! (Erb.); což jsme se potěšili, poznavše, že to jsou básně veskrze výpravné (Kosm.) IV. citosl. vyjadřuje 1. (ve formě otázky) výzvu k souhlasu, není-liž pravda; že, co: pěkná práce, což?; má to někdo štěstí, což?; nestálo to za nic, což? 2. (ve spoj. ale což) lhostejný postoj; co: ale což, necháme toho; ale což, podaří se to podruhé; ale což, uvidíš to příště