dopustiti dok. (3. mn. -í, rozk. -pusť, trp. -štěn) 1. dnes běžné ve spoj. s vedl. větou obsahovou n. se zájm. to, zvl. v záp.; jinak ve spoj. s předmětem (co, čemu, komu; nač) poněk. zast. dovolit, připustit (co), přivolit, svolit (k čemu): dopustil, aby se dcera předčasně vdala; to nedopustím; d. mlčky lež; strýc tomu nedopustil (Něm.); d. vojsku volný průchod (Tomek); nechtěl d. svým dětem, aby se učily česky (Jir.); na to neměl syn d. (Jir.); dopuštění nerovného práva mezi národy (Pal.) 2. poněk. zast. (co; co na koho) (o bohu, přírodě ap.) způsobit, aby něco nastalo; seslat, přivolit, nezabránit (čemu): to pánbůh ani nedopustí; bůh dopustil na nás pohromu; když pánbůh dopustí, i motyka spustí (přísloví) stane se neočekávané; stalo se to s dopuštěním božím, z dopuštění osudu s přivolením, z vůle 3. (na koho) jen se záp. nedovolit někoho snižovat, bránit někoho před výtkami: nic na něho nedopustila; nedal na ni d.; dopustiti se dok. 1. (čeho) spáchat (co): d. se přečinu, násilí, hrubosti, lehkomyslnosti, hříchu 2. zast. a nář. (o nevdané ženě) spáchat soulož a mít nemanželské dítě: od té doby, co se dopustila, žila sama v podruží se svým dítětem (Jir.); kluk je hloupě v kriminále, holka se teď dopustila (Jah.); ned. dopouštěti, dopouštěti se