jméno, -a (6. j. -ě, -u) (†jmě, jmene, Šmil., Hál. aj.) s. (2. mn. jmen) 1. název, pojmenování: j. křestní, osobní, rodné; j. rodové, rodinné příjmení; podepsat se plným jménem osobním i příjmením; krycí j. pseudonym, znát někoho podle jména nikoli osobně; uložit peníze na j. své sestry; vydat knihu pod cizím jménem; brát j. boží nadarmo (náb.) klít; (být hlavou rodiny) jen podle jména ne ve skutečnosti; círk. Jména Ježíš, Jména Panny Marie neskl. názvy katolických svátků; ust. spoj. jménem, ve jménu (zast. ve jméno) koho, čeho v zastoupení, v pověření někoho, něčeho, místo někoho, za někoho: jménem zákona zatýkací formule; jménem republiky; jednat (mluvit ap.) jménem někoho, v něčím jménu; činit něco ve jménu míru, lidství, svobody, rozumu, umění; ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (náb.) uvozovací a zakončovací formule křesťanských modliteb; ob. udělat něco jen pro j. aby se neřeklo, jen naoko; nemoci přijít někomu na j. být na něho velmi rozezlen, nechtít o něm ani slyšet; přen. nositel jména, osoba, osobnost: významná jména moderní prózy spisovatelé; nebyla to jména ledajaká neznámí lidé; slavná jména našich dějin 2. jaz. slovo, kt. lze skloňovat (jméno podstatné a přídavné, zájmeno a číslovka) 3. pověst; dobrá pověst; proslulost, sláva, vážnost: mít dobré, špatné j.; zvučné j.; – nabývat jména; vědec mezinárodního jména; hovor. má už j.