křičeti ned. (3. mn. -í, rozk. křič, přech. přít. křiče) 1. vydávat křik (ve význ. 1), mít pronikavý hlas: draví ptáci křičí; k. bolestí, údivem; děti křičí na hřišti povykují 2. mluvit n. volat velmi hlasitě, silně: řečník musí v sále k.; k. z plných plic; nekřič tak!; křičí na mne, abych počkal; křičel jako na horách silně; křičí, jako by ho na nože bral velice silně; nekřič (čast. neříkej) hop, dokud jsi nepřeskočil (přísloví) neraduj se předčasně, dokud není věc hotova 3. (na koho) zesíleným n. zvýšeným hlasem někomu něco vytýkat, zprav. v hádce: pořád na sebe doma křičí; kaprál křičel na nováčky 4. expr. (po čem, oč; proti čemu) (o osobě) domáhat se (čeho), horlit, volat: k. po reformě, k. o nápravu; k. proti novotám; krev křičí o pomstu zranění n. zabití člověka vyžaduje pomsty 5. expr. (o věci) být nápadný, křiklavý, výstřední: šaty křičí nevkusem; kravata křičela svou modří; na rozích křičely vyhlášky; bída křičí ze všech koutů; to jeho stálé protežování neschopných křičí; křičet se ned. expr. (s kým) hlasitě se přít; dohadovat se, štěkat se: sedlák se křičí s kočím ○ předp. do-, do- se, na-, na- se, o-, po- (si), pro-, pře-, roz-, roz- se, u-, u- se, vy-, vy- se, za-; nás. křičívati (o) bez předp.; dok. křiknouti