kdo zájm. (2. koho, 3. komu, 4. koho, 6. kom, 7. kým) 1. táz. (v ot. přímých i nepřímých) ptáme se jím po neznámé osobě; který člověk: kdo je to?; kdo to udělal?; komu to dáš?; o kom to mluvíte?; s kým tam půjdeš?; ptal se, s kým jsem jednal; expr. (v řečnických ot.) kdo by to byl řekl? nikdo by to byl neřekl; v. též kdopak 2. vzt. vztahuje se k výrazům, kt. zastupují jména osob, nejč. k zájmenu ten (někdy nevyjádřenému); ten člověk, který: ten, koho hledáte, už odešel; všiml si toho každý, kdo šel kolem; kdo ho znali, měli ho rádi; kdo lže, ten krade (pořek.); komu není rady, tomu není pomoci (pořek.); kdo nepracuje, ať nejí (pořek.) 3. neurč. s význ. neurčitosti, neurčenosti, různosti; neurčitá, kterákoli osoba; někdo, kdokoli: kde kdo byl, každý tam pospíchal; ať to byl, kdo byl, každý něco dostal; ať je to kdo chce kdokoli; je tam kdo?; dát komu úkol; poslal by tam někoho, ale nemá koho nikoho; řidč. nemá koho po ruce nikoho; jak si kdo ustele, tak si lehne (přísloví); kde se kdo zrodí, tam se i hodí (pořek.)