klášter, -a m. (6. j. -ře) (z něm. driv. lat.) společné obydlí řeholníků n. řeholnic; jednotka církevního řádu; řehole: v plném svém vývinu byl středověký k. malé město; k. svatojiřský na Hradě pražském; Strahovský k.; k. voršilek; – jít, vstoupit do k-a stát se řeholníkem, řeholnicí; ticho jako v k-e (čast. v kostele) velké, naprosté; (v názvech obcí) Klášter; zdrob. klášterec v. t.: klášteřík, -u m. (6. j. -u, 6. mn. -cích), klášteříček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách)