kov, -u m. (6. j. -u) látka neprůhledná, pevná (kromě rtuti), vodící teplo a elektřinu, zprav. lesklá, dobře tvárlivá: tavení a zpracovávání kovů; obrábět kovy; odlitky z kovu; předměty z tepaného kovu; přen. hovor. platit kovem kovovými penězi; odb. drahé kovy (zlato, stříbro, platina (a kovy skupiny platiny) a jejich slitiny); obecné kovy (ocel, měď aj.); železné kovy (železo, nikl aj.); neželezné (neodb. barevné) kovy (měď, cín aj.); těžké kovy (železo, měď, olovo aj.); lehké kovy (hliník, hořčík a jejich slitiny); vzácné kovy (uran aj.); stopové kovy (galium, indium aj.); kovy vzácných zemin (druh stopových kovů, např. europium, cer aj.); tech. technické kovy používané v technické praxi; přísadové kovy užívané k legování oceli a slitin; ložiskové kovy slitiny používané na kluzná ložiska; tvrdé kovy skupina spékaných práškových kovů a jejich karbidů (řezné slitiny); chem. kovy prvky schopné tvořit zásadotvorné kysličníky a s kyselinami soli (na rozdíl od nekovů); alkalické kovy