můj (má, moje ž., mé, moje s.) zájm. přivl. 1. os. j. (delší tvary vedle tvarů kratších jsou v těchto pádech: 1., 4. j. s. mé, moje; 1. j. ž. má, moje; 4. j. ž. mou, moji; 1. mn. m. živ. moji, řidč. mí; neživ. mé, moje; 4. mn. m. živ. i neživ. mé, moje; 1., 4. mn. s. má, moje; 1., 4. mn. ž. mé, moje; 4. j. m. živ. mého, neživ. můj; v ostatních pádech jen tvary podle ,mladý') 1. patřící, náležející mluvčímu; takový, který mám v majetku, ve vlastnictví, v držení; pocházející ode mne, mne se týkající: můj kabát, má kniha, mé pero; můj stůl v kanceláři; můj dárek který jsem dostal nebo dal; moje fotografie mně patřící n. mne zobrazující; mé mínění, můj pozdrav, můj posudek ode mne i o mně; nedělat rozdíl mezi mým a tvým vlastním a cizím majetkem; ty musíš být má (o dívce); neřekl mé tvé nic; podle mého, po mém totiž mínění, názoru, vůle; expr. na mou duši, na mou věru, na mou čest, ob. na moutě (duši aj.) opravdu; poněk. zast. má n. moje úcta (pozdrav); ob. expr. no, má úcta panečku, hrome apod. (v. též namouduši, namouvěru, namoutě, namoutěduši; maucta) 2. takový, ke kterému mám nějaký vztah, nejčastěji citový, a to zprav. blízký, těsný: má vlast; mé rodné město; moji rodiče; můj lékař který mne léčí; můj vlak kterým jezdím n. jedu; to je můj člověk s nímž si rozumím, který smýšlí stejně jako já, je mi oddán; to je můj typ ztělesňující mé představy; ob. to je má řeč to já také říkám; rajská omáčka, to je moje tu mám nejraději; chodit na houby, to je moje to dělám nejraději; expr. (v oslovení) můj milý, moje drahá, moje zlaté děti!; moji drazí!; (v někt. spoj. citoslovečné povahy) můj bože!, můj ty bože!; zpodst. můj, mého m. (moje, , mojí ž.) ob. můj manžel: ten můj, ta moje nejde; byl jsem s mojí v divadle; koupil jsem pro moji dárek