mluviti ned. (3. mn. -í) 1. (~; jak; co; o čem; komu; k čemu) vyjadřovat myšlenky artikulovanou řečí; dorozumívat se něj. jazykem: dítě už mluví; mluvení dělá nemocnému potíže; m. zřetelně; m. česky, rusky; m. po moravsku; m. několika jazyky (nespr. několik jazyků) znát, ovládat několik jazyků; m. krásnou češtinou; m. otevřeně přímo, upřímně; m. v hádankách nejasně; m. (divadelní) úlohu, roli někoho vystupovat v ní; obě loutky, Spejbla i Hurvínka, mluvil prof. Skupa; m. nosem vyslovovat; m. do vzduchu, do větru naplano; m. jako kniha souvisle, moudře, učeně, vytříbeně, krásně; mluví, jako když másla ukrajuje neupřímně, přespříliš laskavě, přívětivě, vlídně; opatrně; m. páté přes deváté nesouvisle; (ne)dá se s ním m. jednat, je (není) rozumný; mluv, jak ti zobák narost! (ob. expr.) přirozeně; přen. m. gesty vyjadřovat se ne slovy n. nejen slovy; hudba mluví k srdci působí na cit; (v psaném projevu) výše jsme mluvili psali; v těch písemnostech se mluví o brzkém konci světa (Jir.) je psáno; mluví mi do noty, do pera (ob.) podporuje můj názor, záměr; m. stříbro, mlčeti zlato (přísloví) někdy je lépe mlčet než mluvit; řeč se mluví, pivo se pije (pořek.) není třeba každé slovo brát na váhu; vám se (to) lehko mluví vy jste v jiné situaci; m. andělským jazykem (kniž.) laskavě, vlídně; ob. m. na půl huby nedbale, neochotně; m. z cesty beze smyslu (např. v horečce) pošetile, o něčem jiném, než o čem byla řeč, nesouvisle se vyjadřovat (zvl. při duševní poruše n. v opilství); mluví z něho hlupák, hloupost (závistivec, závist ap.) projevuje se v řeči jako hloupý (závistivý) člověk; m. jako do důchodu hojně; darmo m., škoda m., hanba m. (v rozhořčení nad něčím marným, špatným) 2. (co; o kom, čem, s kým; na koho; ke komu; ~) hovořit, povídat, rozprávět: m. pravdu; m. nesmysly; m. o slavných lidech, o hrdinských činech, o svobodě; mluvil se mnou dlouho a upřímně; kdy s vámi mohu m.?; to ke mně mluvil tak dlouho; mluví se tam, mluvte (v telefonickém styku); pravdu sobě mluvme, dobří spolu buďme (pořek.); často ustrnule ve funkci přísl. nemluvě, nemluvíc bez povšimnutí něčeho, bez připomínky k něčemu, nehledě, nehledíc: je to dobrý pracovník, n. o jeho zvláštních kvalitách 3. (o čem, za koho, co; pro koho, co; proti komu, čemu) dávat možnost usuzovat; svědčit: skutečnost mluví o lecčems; čin mluví sám za sebe; to mluví pro tebe; mnoho důvodů mluví proti tomu 4. (s kým) přátelsky se stýkat; mít známost, chodit s někým: chlapci spolu již zase nemluví hněvají se; – mluví s ním už několik roků; nemluví spolu již dlouho 5. (ke komu; komu do čeho; ob. do koho) domlouvat (komu), naléhat, působit (na koho): m. k lidu; m. někomu do duše, do svědomí, do očí; m. někomu do jeho věcí plést se; ob. dlouze do někoho m.; expr. m. do někoho jako do dubu, sudu marně ○ předp. do-, do- se, na-, na- se, na- si, o-, od-, po-, pro-, pře-, při- se, roz-, roz- se, s-, s- se, u-, ve-, ve- se, vy-, vy- se, za-; nás. mluvívati, mluvívávati