mozek, -zku m. (6. mn. -zcích) 1. orgán ústředního nervového systému uložený v lebce: povrch, závity mozku; otřes mozku; m. člověka, opice, ptáků; přen. m. závodu, revoluce řídící orgán, centrum; expr. mihlo se, blesklo mu mozkem napadlo mu; týrat si m. usilovně přemýšlet; vrtá mu mozkem znepokojuje ho; nasadit někomu červa do mozku (čast. do hlavy) vštípit pochyby, podezření, znepokojivé myšlenky; leze, jde mu to na m. (ob.) hloupne, stává se podivínem; měkne mu m. (ob.) hloupne; má švába na mozku (zhrub.) je hloupý, tupý, potrhlý; anat. přední, zadní m., velký, malý m.; med. zánět mozku 2. rozumové schopnosti; rozum: bystrý m.; omyly lidského mozku; pochopit něco spíše mozkem než srdcem; mít ptačí, slepičí m., hanl. být málo bystrý, nechápavý *3. jídlo ze zvířecího mozku, mozeček: stehýnka husí, prsíčka a mozky (Mach.); zdrob. mozeček v. t.