my zájm. os. 1. os. mn. (2., 4., 6. nás, 3. nám, 7. námi) 1. p. jako nedůrazný podmět je zprav. nevyjádřen: klade se však a) při několikanásobném podmětu, při změně podmětu, má-li podmět u sebe přístavek: my i vy jsme na tom stejně; hráli nám a my jsme jen poslouchali; my, lid československý, prohlašujeme...; b) při důrazu a v protikladu: tomu my nevěříme; my se na to podíváme; my se namáháme, a vy si odpočíváte; c) ve větách zabarvených citově: máme my to trápení!; d) při neslovesném přísudku n. při elipse přísudkového slovesa (zvl. ve rčeních): my o vlku a vlk za humny; my o voze a vy o koze; e) hovor. při vypuštění pomocného slovesa v min. čase: my to tušili 1. označuje skupinu osob, do níž mluvčí náleží: je nás mnoho; to se nám hodí; nepoznali nás; na nás se neohlížejte; nemluvte o nás ve zlém; pojď s námi; pro nás za nás jak chcete, nám je to jedno, nám na tom nezáleží; to jen tak mezi námi (děvčaty) důvěrně; po nás (ať přijde) potopa nestaráme se o budoucnost, nezáleží nám na tom, co bude dál; (po předl.) vyjadřuje prostředí, v kt. mluvící osoba žije: přijď k nám do našeho bytu ap.; u nás se pracuje do dvou na našem pracovišti; je od nás z naší obce; v neděli máme u nás ples v našem městě ap.; zná všecko, co u nás roste v našem kraji; budujeme u nás socialismus v našem státě; u nás v Čechách; Jiráskova kronika U nás 2. (3. p. ve větách citově zabarvených) vyjadřuje zájem mluvící osoby na ději (tzv. dativ sdílnosti): dcera se nám vdává; to jsou nám noviny! 3. v projevech mluvící osoby o sobě (tzv. plurál skromnosti) a též v slavnostních projevech panovníků a jiných vznešených osob (tzv. plurál majestaticus): já: my zde o povaze jazyka českého krátce promluvíme (Jg.); My, Karel Čtvrtý, král český...