omluviti dok. (3. mn. -í) 1. (koho, 4. p.) oznámit důvod, proč někdo nevykonal, nekoná, nevykoná to, co bylo, je jeho povinností: o. ve škole syna pro nemoc; musíš se o.; být omluven; přijít s omluvením 2. (co, koho) požádat za prominutí něčeho, nejč. nevhodného n. nenáležitého, čeho se někdo dopustil n. dopustí: o. svou nepřítomnost nemocí, zaměstnáním; omluvil se, že nemůže přijít, že vyrušuje; o. se za zapomnětlivost, pro nepřesnost (zast. z nepřesnosti) 3. (koho, co) shovívavě posoudit; nalézt omluvu, výmluvu pro někoho, něco; odpustit, prominout (komu co); o. dítě pro zvědavost, za nepozornost; vždycky ho omluvila, když něco vyvedl; o. hráče únavou, nevolností; o. něčí darebáctví, něčí zpoždění, něčí jednání ospravedlnit; neomluvené hodiny 4. (koho, co) stát se důvodem k prominutí něčeho někomu: nerozvážnost ho nemůže o. 5. (co) mnoho o něčem mluvit, často s výčitkou: vždycky všecko omluví; každou zlatku desetkrát omluvil (Šmil.); mluvit o něčem již omluveném (Ner.) †6. (koho, 4. p.) pomluvit: nepřátelé omluvili mne (Klicp.); zle ho omluvili (Wint.) *7. (koho, 4. p.) přemluvit, umluvit: Smolíček dal se zase o. a pootevřel (Něm.); ned. omlouvati