on zájm. os. a částice I. zájm. 3. os. j. m. (2. p. jeho, ho, hovor. jej, 3. jemu, mu, 4. jeho (živ.), jej, ho, -ň (po předl.), 6. (o) něm, 7. jím; po předl. a v důrazu se užívá jen tvarů delších jeho, jemu), ona ž. (2., 3., 7. jí, 4. ji, 6. (o) ní), ono s. (skloňuje se jako on, ale 4. je, ho); 3. os. mn. oni m. (živ.), ony m. (neživ.) a ž., ona s. (dále pro všechny rody: 2. jich, 3. jim, 4. je, 6. (o) nich, 7. jimi); po předl. se počáteční j- mění v ň-: do něho (hovor. do něj), k nim, o ní, na ně,...); 1. p. jako nedůrazný podmět je zprav. nevyjádřen; klade se však a) při několikanásobném podmětu, při změně podmětu n. má-li podmět u sebe přístavek: on a jeho sestra; on s bratrem; prohlíželi jsme obrázky a on nám přitom vypravoval; rozbroje dělá ona, manželka; vlk by si také přál, aby jenom on sám měl ostré zuby (Havl.); b) při důrazu a v protikladu: on tomu nemůže rozumět; vyjednat to může jedině ona; je si on toho vědom?; my se dřeme, a on si jde na procházku; c) ve větách zabarvených citově: má on to smůlu!; ona má ale štěstí!; může on to vědět?; potřebují oni babu! (Olb.) nepotřebují; d) pří neslovesném přísudku n. při elipse slovesa (zvl. ve rčeních): on tak mít auto!; já o voze a on o koze 1. označuje osobu n. věc, kt. je mimo mluvícího i osloveného a o kt. už byla řeč n. kt. se rozumí ze souvislosti: to on! To on! (Mácha); myslím, že je to ona; šel za ním; když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají; kdo chce kam, pomozme mu tam; – půjdeme k němu do místnosti, kde je n. bývá, do jeho pokoje, bytu, kanceláře ap.; od nich neznám nikoho z jejich rodiny, pracoviště, města, kraje; – ob. hanl. ve spoj. ono to (absolutně, bez rozlišení rodu i množství osob): spaste duši! Ono to jí kočky (Něm.) oni, (Kudrnovi); ono to má ročně šest set a ono se to chtělo ucházet o moji Bertičku (Leg.) on 2. (v dřívějším zdvořilejším n. uctivějším oslovení osoby, k níž se mluvící osoba obrací) on, ona oslovení dítěte n. (s přehlížením) dospělé osoby; ty; oni oslovení dospělé osoby; vy: o misii říkal jezovitovi "vy" a ne "oni" (Jir.); příteli! voni jsou blázen! (Ner.); ředitel říkal mi jako nějakému houseti pořád "on" (Rais); Kristinko, ona vyrostla! (K. Čap.); – pozdrav jich pánbůh, tatínku, tady mne mají (Rais); II. částice nejč. ono hovor. je výrazovým prostředkem náladového zabarvení věty (a to i v tzv. bezpodmětých větách i ve větách s nepochybným podmětem): ono (tam) prší; ono se snadno řekne; ono mu nebylo dobře; mysleli, že se to už rozhodne, a ono nic; – ono se tam asi něco stalo; však ono to půjde; ono to není tak jednoduché; on se Pepík dobře učí; tak on je tu Karel; ona byla babička vůbec ráda, když Terezka někam si vyšla (Něm.); bude ona to jen tak výmluva; ony jsou jisté povinnosti, které nepředpisuje žádný zákon; ti oni budou rádi (Jir.); v. též ten; v. též jeho