pěkný příd. hezký 1. vzbuzující svým vzhledem ap. libost, průměrně krásný: p-é děvče; p-á postava; p-é zuby; p-é šaty; p. domek; p. hlas 2. vzbuzující uspokojení svou hodnotou, uspokojivý, vyhovující, takový, jaký má být; náležitý (op. špatný): má p-é místo; p-é vysvědčení; mít p-é vlastnosti; p-á látka dobrá; p. materiál; zast. p-á literatura (Havl. aj.) krásná literatura, beletrie; zast. ob. p-á hodinka dozvuky posvícenské zábavy (Hol. aj.); den po posvícení (Třeb.); často iron. to je p. ptáček povedený; p-é kvítko; to je p-é nadělení; to je p. pořádek špatný; p-é hospodářství; ty jsi p., žes mi to neřekl (s výčitkou); to by bylo p-é, aby... nelze souhlasit s tím, že by...; v zdvořilostním obratu (vyřídit) p. pozdrav 3. expr. dosti veliký; značný, slušný: p-á hromádka peněz; vydělá p-é peníze; dožil se p-ého stáří; zpodst. †pěkná, ž. pěkná, milá věc, pěkné jednání: zprav. iron. to je mně p. (Her.); ve spoj. s pěknou se potázat špatně pochodit; přísl. pěkně v. t.; podst. pěknost, -i ž.