plamen, -e (3., 6. j. -i, -u) (bás. plam, -u, 6. j. -u) m. 1. úkaz hořících plynů při spalování látek, zprav. jazykovitého tvaru: p. svíčky; bledý, jasný, čadivý p.; vysoko šlehající p-y; rudé jazyky p-ů; vařit, péci, opékat na malém p-i; chytnout, hořet p-em; p-y vyšlehly; nalezl smrt v p-ech uhořel; pálí jako p.; rázem byl dům v p-ech hořel; hořet jedním p-em; stát v jednom p-i; vrhač p-ů ohňomet, ohňometník (voj.); přen. Evropa stála v p-ech zuřila v ní válka; plam z nozder mi vál (Bezr.); přen. (o něčem živelném, prudce se projevujícím:) p. lásky, vášně, touhy; p. hněvu, nenávisti; p-y revoluce, vzpoury; p. nadšení, výmluvnosti; božský p. umění; očistný p. bolesti; p. jeho života dohasíná umírá; lít olej, přilévat oleje do p-e živit něčí hněv slovy n. skutky, zhoršovat situaci; chem. p. svítivý, nesvítivý; tech. motýlkový p. 2. co připomíná plamen, např. leskem, světlem, zbarvením, jazykovitým tvarem: nebe plné stříbrných p-ů (Svět.) světel; v očích jim hoří zlé a studené p-y (Včel.) ohníčky; červánků plam (Sova) 3. kniž. něj. mohutný cit, např. vášeň, láska, nadšení ap.: v srdci ji pálí bolestný p.; svaté ty nadšení, nebeský p-i (Čech); zdrob. plamínek, plamének, plamíneček, plaméneček v. t.