plocha, -y ž. 1. povrchová, svrchní část něj. předmětu n. věci: p. náměstí, dvora; hnědé plochy polí; lesklá p. rybníka; p. zrcadla; p. hřiště; plochy krystalu; dostat se, sklouznout na šikmou plochu dostat se do úpadku, zvl. mravního; být, octnout se na šikmé, nakloněné ploše v mravním úpadku; odstranit třecí plochy příčiny, důvody k svárům; mít styčné plochy (též body) společné zájmy; geom. rovinná p.; zakřivená p.; kuželová p.; válcová p.; kulová p.; rotační p.; tech. výhřevná p.; stav. ložná p. kamene; dopr. ložná p. 2. řidč. předmět, těleso n. jeho součást plochého tvaru: dřevěná p. stolu deska; reliéfy v kamenné ploše průčelí; udeřit plochou šavle, meče; let. nosná p.; kýlová p.; plochy ocasní; zdrob. ploška, -y ž.: plošky krystalů