poloha, -y ž. 1. umístění, uložení něčeho, někoho někde n. nějak; nastavení, otočení do něj. směru: svislá, horizontální p. pozice; zaujmout rovnou p-u; p. jazyka při artikulaci: p. ruky, pravítka; p. obce mezi lesy; – poloha kliky, páky; p. návěstidla na "stůj"; zeměp. zeměpisná p.; fyz. umístění tělesa v prostoru: p. stálá, volná, vratká, rovnovážná; med. p. plodu; podélná, příčná p.; geom. prostorový vztah útvarů n. jejich částí; chem. označení atomu v molekule, na němž je vázána urč. skupina atomů 2. řidč. postavení, rozmístění jednotlivých skutečností v něj. celku n. prostředí: znát dobře p-u okolí; popsat p-u Malé Strany 3. místo urč. nadmořské výšky: léčit choroby ve vyšších p-ách; na horách slunce, v nižších p-ách déšť 4. hud. (při hře na smyčcové nástroje) posazení, prstoklad levé ruky na struně: zvýšená, palcová p.; část celkového tónového rozsahu: p. střední, hluboká, vysoká 5. kniž. souhrn okolností vztahujících se k něčemu, někomu, celkový stav, situace, stupeň něčeho: vyšší p. básně (Konr.); střední p. života (K. Čap.) 6. řidč. vrstva: několik poloh impregnované lepeuky †7. část, skupina pozemků, trať; pozemek: místní p. (Jir.); vlnitá p. (Ner.); – dvě třetiny vší p-y (R. Svob.)