psycholog, -a m. (mn. 1. -ové, 6. -zích) (psycholožka, -y ž.) 1. odborník v psychologii 2. kdo zná n. dovede poznat myšlení, povahu lidí (a popř. toho využít při svém jednání): učitel musí být (dobrým) p-em; psychologie, -e ž. 1. věda zabývající se duševními jevy: experimentální, sociální, pedagogická, užitá p. 2. myšlení, způsob myšlení; duševní rozpoložení, stav: individualistická p.; tvůrčí p. umělce psychika; p. národa; p. doby; p. venkovského lidu; davová p.; p. dítěte; psychologický příd. 1. týkající se psychologie jakožto vědy: p. zákon; p-á analýza; p. experiment, důkaz 2. (též *-logní Šal.) týkající se duševní stránky člověka n. na ní založený; založený na znalosti způsobu myšlení lidí a jejich povah: p. vývoj; p-é souvislosti; p. účinek něčeho; p-á reakce posluchače; p-é rozpoložení psychické; p-á příprava sportovců před zápasem; p. nátlak; p. moment (okolnost, činitel) působící po psychologické stránce; – p. postoj; je třeba p-ého umění k získání dítěte; p-á chyba; liter. p. román zabývající se především duševními stavy a ději osob; jaz. p. podmět, přísudek (v pojetí někt. lingvistů) východisko, jádro výpovědi; přísl. psychologicky: je možno to vysvětlit p.; p. vzdělaný lékař; – p. zajímavý; p. pravdivý umělecký obraz; diváci mohou p. zapůsobit na závodníky; podst. psychologičnost, -i ž. řidč.: francouzský film tíhne k p-i; psychologično, -a s. řidč. kniž. oblast psychologie; duševno, psychika